Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

22 Hours

8. ledna 2010 v 4:05 | N.
Něco se posralo. Věděla jsem, že se to stane, ale nikdo mě neposlouchal. Říkala jsem to úplně do větru. Nikomu a ničemu. Kdyby mě tehdy poslouchali, nic by se možná nestalo. Možná bych teď spokojeně spala v mé ubikaci a neusínala nad dekódováním "důležitých" informací. Popravdě, nemůže to být tak moc důležité, protože mi to dal McKay na starost. Kdyby to bylo alespoň z poloviny tak důležité, jak říkal, udělal by si to sám a nezadával by takovou práci jiným. On byl už prostě takový… idiot. Řídil se heslem: Co neuděláš sám, to nemáš.
Jak čas plynul, rozplývala se mi i písmenka na obrazovce. Už jsem nedokázala přečíst ani čárku, jediné, co jsem viděla byly bílé čáry před tmavou obrazovku. Nic víc. Cítila jsem, jak mi pomalu odchází vědomí a usínám. Nechtěla jsem to, ale dělo se to. Únava mě strhávala do bezvědomí a nepomáhalo mi ani kafe, ani kofeinové tabletky, které mi doktor Beckett s nesouhlasem nakonec dal. Prostě jsem zavřela oči - abych si jenom na chviličku ulevila od té únavy - a usnula.

"Sakra! Tohle nemyslíte vážně!" uslyšela jsem řev a okamžitě sebou trhla. Srdce mi bylo jako o závod a vůbec jsem netušila, co se tu děje. Ze všech stran se na mě ozýval křik.
"Co si myslíte, že děláte?!" řval na mě dál. Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudě.
"McKayi?" zeptala jsem se a vyděšeně ostřila unavený zrak.
"Vyspinkala se princezna?! Víte co jste mohla způsobit?! Nemohu uvěřit, že jste tu spala zatím co jsme my, jiní, po celý ten čas tvrdě pracovali! Nechápu, jak jsem se na vás mohl spoléhat! Máte tušení, jak ta práce byla pro nás všechny důležitá? No jistě, milost paní se nechtělo pracovat a zatěžovat svou vyčerpanou mysl a tak si dala dvacet, ne?! Nejste k ničemu! Zmizte odsud, všechno si musím udělat sám! Děláte jenom chyby!" rozčiloval se a po dlouhém monologu mi konečně nevědomě dal prostor k obhajobě. Měla jsem chuť mu něco pěkně od srdce vykřičet a podat si ho, ale neudělala jsem to, protože to pořád byl můj šéf a mohl mě klidně jako nepohodlnou osobu odstranit ze seznamu zaměstnanců. A to jsem nechtěla. Ale kopat do sebe si taky nenechám.
"Přirozeně, člověk dělá chyby, když je unavený, naprosto vyčerpaný a zničený. A nespal 22 hodin!"
"Tak jako i ostatní na této základně. Tak se seberte a okamžitě napravte svou škodu, nebo…" vyhrožoval mi.
"Nebo co?!"
"Nebo si rovnou můžete zajít do své ubikace pro věci a připravit se na transport na Daedala."

"Táhněte k čertu!" Zařvala jsem a vyběhla z místnosti. Za pár sekund jsem překonala několik dlouhých chodeb v městě a zastavila se, až když mi nestačil dech. Ruce jsem zapřela o své kolena a zhluboka dýchala. Nevěděla jsem, jestli mi tak tluče srdce z hádky před chvílí, nebo z toho, jak jsem rychle běžela. Snažila jsem se veškerou vinu shodit na běh - i když jsem tomu skutečně ani já moc nevěřila.
"Nesnáším ho! Idiota jednoho namyšleného!" zakřičela jsem a doufala, že to nikdo neslyšel. Záda jsem opřela o chladné ocelové zdi a pomalu se svezla až na podlahu. Rozhodla jsem se, že se klidně rozpláču jako malé dítě. Proč ne? Skutečně mne ranilo, co řekl. Znělo to, jako kdybych se nesnažila to všechno udělat, nebo já nevím. Ale já se snažila! Nemohu za to, že jsem usnula. Jak čas plynul a já seděla na podlaze chladné chodby, začínala jsem si uvědomovat, že možná McKay vyjel docela oprávněně. Neměla jsem usnout, přiznávám. Ale 22 hodin bez spánku je zabiják - zaručeně.
A tak jsem si tam tak seděla, přes vlhké oči koukala na modrou zeď, která se přede mnou pyšně tyčila, dokud jsem neslyšela tichý, ale sebevědomý hlas a rychle se blížící kroky. Neobtěžovala jsem se ani otočit hlavu směrem k přicházející osobě. Tahle část města nebyla stoprocentně zprovozněná a tak jsem jsi byla jistá, že přicházející osoba je pravděpodobně jenom jeden z vědců nebo vojáků. Jak jsem později zjistila, mýlila jsem se. Zase.
Kroky se zdály být pořád hlasitější, až pak nakonec zůstalo ticho. Zmateně jsem zvedla hlavu z kolen a nechala oči vyskočit z důlků. Stál tam McKay a jeho výraz mluvil za vše. Taky tam nikoho nečekal.
Rychle jsem si do rukávu utřela mokrou tvář a snažila se tvářit, že tu jenom tak sedím a nedělám vůbec nic zajímavého. Modlila jsem se, ať pohne tím svým zadkem a odejde dřív, než stihne vyprodukovat další hloupou hádku. Bylo to dětinské - od nás obou.
Najednou se pohnul, sednul si vedle mě (tak blízko, že se mé levé rameno nevědomky opřelo o to jej) a tablet položil na zem.
Neodvážila jsem se mu podívat do tváře. Nevěděla jsem, co tam hledat, až se budu koukat. A hloupé zírání by mi nepomohlo.
"Omlouvám se. Někdy jsem prostě idiot." omluvil se a z hlasu jsem mu vyčetla, že to skutečně myslí vážně.
"Někdy?"
"Nepřehánějte to." zamračil se.
"Taky se omlouvám. Neměla jsem se vzdát tak… rychle."
"Po dvaceti hodinách. To není-"
"Dvaadvaceti."
"Dobrá, tak tedy po dvaadvaceti hodinách. To není rychle ani při nejmenším."
"Ale říkal jste-"
"Někdy je toho moc na všechny." usmál se smutně a poklepal mi rukou na koleno. Vypadalo to být zcela bezmyšlenkovité a milé gesto. Bylo hezké vidět, že i někdo jako McKay je člověk se srdcem a soucitem.
Jazykem jsem si přejela rtech a zatvářila se pobaveně.
"Co se děje?" zeptal se zmateně.
"Rty… hodně slané." zasmála jsem se a on taky.
"Ale… já jenom… vždyť… to je jedno." zakoktal se a od srdce jsme se oba začali smát. Bylo to hezké, takhle sedět, netrápit se ničím, smát se. Čistě jako kolegové, nic víc nic míň.
Na minutu zavládlo ticho. Ten druh ticha, kdy se oba koukají do země a přemýšlejí, o čem by se dalo mluvit.
"Kdo vlastně za mne přebral tu práci?" zeptala jsem se nešťastně.
"Ou, jasně," trhle sebou, "Zelenka."
"To je dobře. On to zvládne, je více-méně génius."
Další trapné ticho následované sérií 'hm' a vyhýbavých pohledů.
"Víte, v tomhle nejsem moc dobrý… myslím… v utěšování. Nemám rád emoce. Nedají se přeprogramovat." přiznal.
"Jde vám to dobře." povzbudivě jsem ho šťouchla do ramene. Počkala jsem si, dokud se na mě nekoukne a pak si rukou ukázala na tvář. "Vidíte, žádné slzy." mrkla jsem nevinně.
McKay si odkašláním pročistil hrdlo a pak rychle vzal do ruky tablet a vstal. Nemotorně mne poplácal po hlavě (a nevím z jakého neurčitého důvodu mi to velmi připomínalo pochválení poslušného psa) a řekl:
"Měla by jste se jít prospat."
"Děkuji."
"Ehm… hezké sny."
"Vám také, McKayi."

Z celého srdce jsem hrozně moc doufala, že se podobný incident nikdy víc už nebude opakovat.
Ale ani ne za měsíc a půl se historie zopakovala, až na ten rozdíl, že tentokrát jsem na té prokleté chodbě zůstala sedět sama.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 cec cec | 9. ledna 2010 v 21:56 | Reagovat

naprosto nemám slov (zase)
ten konec... ach bože

2 kisss kisss | Web | 10. ledna 2010 v 19:47 | Reagovat

Ano, musím souhlasit s Cec. Tvé konce mě vždy dostanou. A nejen tvé konce.

3 Joanete Joanete | Web | 10. ledna 2010 v 21:05 | Reagovat

ahoj, videla sem tvuj koment na nejakem blogu s Verbotene liebe.......tem se, se chtela zeptat jestli bys nehodila rec.....kdyby neco odepis na muj blog

4 Joanete Joanete | 11. ledna 2010 v 15:08 | Reagovat

jo jasne.....moc rada pisnu perz ICQ....das mi tvoje cislo?.....dekuju za pochvaleni dobreho vyberu

5 Joanete Joanete | Web | 14. ledna 2010 v 21:22 | Reagovat

ahoj , mam te pirdanou na ICQ....tak si me pridej taky....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.