Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

CHILDREN FROM HELL (5) The End

23. března 2008 v 2:32 | Nathalie |  Children from hell
Poslední díl ...
jak teď dost často opakuji, znova říkám ...
JE ČAS ŘÍCT SBOHEM ...
Part 5
"Vydrž…" po pokoji se rozléhá slabý šepot třesoucího muže. Slova naděje, už tolikrát promleté naděje. Pročpak se nezeptá někdo anděla, či je už pro tu slabou osobu nachystaný místo odpočinku? V ráji? Ale kde je pro něj ten ráj? V pekle nebo v nebi?
Nečeká na černého anděla se zbraní v ruce a bílému se snaží ukázat jak dobrá může být taky osoba stvořená v pekle. Jenomže všechny ty nadávky způsobily to, že klukovi rostli křídla. Bílé jako sníh. Lesknoucí, přesně jako touha vzlétnout. Všechno se dá ustát. Až na pár věcí, zrada. Bolí a dostává se hluboko do pevných rudých stěn srdce.
Krásná křídla a bílé roucho. To ho čeká? Bude takhle končit cesta i jiným lidem? Lidem, který nosí jméno, co bylo tolikrát v puse cizího člověka? Láká ho vlastně nebe?
Řasy se skoro neznatelně zatřepotali a Frank pootevřel oči. Ucítil překvapený a povzbudivý stisk na ruce. Je tohle ta cesta? Správná cesta? Cesta probuzení?

"Díky, ale musíš mě nechat odejít." Gerard musel pozorně poslouchat, ať může rozeznat slova v chraplání.
"Ne, já tě udržím při životě. Ty prostě nesmíš teď jít." Frank se snažil o úsměv, ale podařilo se mu jenom jemně cuknout koutkem.
Nebe ho volá, musí jít …
"Gee, ale oni mě tam chtějí. Nesmím zmeškat jízdenku do nebe." Snažil se chytnout vlak směr štěstí. To už dlouho nezažil. Jedině tady, s Gerardem. No, není cesty spět, peníze už dal za lístek, teď jen musí počkat na nástupišti.
"Prosím, drž mě a nepouštěj …" z posledních sil mlel potichu a druhou rukou škrábal povlečení. Na jeho čele se tvořili nové kapky, i když byl najednou tak strašně ledový.
"Tak moc to bolí!" zašeptal mu, přičemž světlo skoro vyhořené svíce mu hodilo na líce stín stékající slze.
"Co tě bolí?" rychle a ochranitelsky se zeptal. Nechtěl ho nechat jít, přece takhle ho opustit nemůže. Měl ho rád. Až příliš na to, aby mu to dovolil. Nebude tu sám. Nechce tu čekat sám na ten vlak. Kam bude ten jeho dopravní prostředek směrovat? Bál se toho zjištění.
"Bolí mě opouštět tě." Z posledních sil sevřel ruku pevněji.
"Tak nikam nechoď, zůstaň tu se mnou."
"To nejde …"
"Proč?"
Hluboký, trpký nádech.
"Gee, duše mi chce odejít."
"Jestli odejde, moje půjde s ní."
"Drž mě … m-mi-mi-mil-"
Ticho. To bolestivé ticho pokračovalo i do úst Frankova těla. Mrtvého těla. Anděl mu nadělil křídla a Frank si mohl obléct bílé roucho. Slušelo mu, jenomže to už Gerard nemohl vidět. Pevně sevřel víčka a doufal v probuzení ze snu. Marně. Realita, hloupá skutečnost, co mu mění život. Čekal tam, pořád v tom pokoji. Se slovy na rtech, které už Frankovi říct nemohl. Nestihnul. Drž mě …
"Navždy…"
Stoupající chlad se mu dostával do žil. Světlo svíčky se zatřepotalo a nastala tma. Svíčka vyhořela. Život vyhasnul. No láska, ta zůstane.
"Miluji tě!"
Jenom slabý výkřik do temnoty. Frank ho bude čekat. V nebi. Opět se uvidí a budou si moct do očí řeknout ty slova, která nestihli, když byli spolu.
Touha, je to něco co zabíjí lidi. Něco, co nám říká udělej to a nehleď na následky. Touha způsobovat každému to … proklaté utrpení. Utrpení ze ztráty smyslu života.
________________________
KO-NE-C
Doufám, že se vám tenhle příběh líbil. Nevím vám asi vysvětlit, proč se tohle končí, tak jak to končí, ve všem hráli mé pocity. Je opravdu těžké loučit se s tímhle, protože jsme to všechno měla úplně jinak naplánovaný, ale život se vám tak rychle mění. Tak jako se odočil i tenhle příběh. Držte mi palce a doufám, že začnu vlastně taky doufat ...
...SBOHEM
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miša Miša | Web | 23. března 2008 v 21:35 | Reagovat

toto bol maximálne nádherný, úžasný, dokonalý príbeh tak nádherne napísaný, že na neho bude ešte strašne dlho spomínať a vrátim sa k nemu viac než len raz... proste...tomuto tlieskam

2 Charlotte71 Charlotte71 | Web | 24. března 2008 v 8:44 | Reagovat

ani vlastne neviem co by som napisala, lebo vlastne ku kazdemu tvojmu pribehu som pisala samu chvalu a mam pocit ze som minula vsetky slova pochvaly ktore len existovali....kazdopadne ma koniec pribehu rozplakal a ako som niekde pisala...mozno to bolo tu....mna nerozplace len take nejaky pribeh....no tvoje to dokazu...neviem ako je to mozne, ale pises tak uzasne, ze ked to clovek cita az sa mu zastavi dych....nehovorim to preto aby som len nieco napisala....je to pravda....a tento pribeh bol obzvlast nadherny, aj ked skoncil ako skoncil....takze jedine co by som ti na zaver asi napisala je, klobuk dole a obrovsky potelsk...dufam ze takychto pribehov tu bude este vela...♥

P.S musime sa niekedy zastihnut na ICQ aby sme napisali pokracko nasej story....kamoska ma uz poriadny abstak XD

3 Anaj Anaj | Web | 25. března 2008 v 12:47 | Reagovat

Je to akoby sa tato poviedka skladala z dvoch casti. prve tri kapitoly predstavovali prvu cas, ktora pretekala dejom a davala smer. druha cast, posledne dve kapitoly, tvorili najme emocie a pocity a zamyslanie... apolu to davalo perfektny suzvuk, uzasny vysledok <33

4 Nathalie Nathalie | Web | 25. března 2008 v 15:26 | Reagovat

Všem strašně velíké díky !

Opravdu mě strašně těší, když se vám něco líbí. Souhlasím s Anaj, tenhle příběh je jakoby psaný na dvě části.

A to možná proto, protože jsem to měla úplně jinak naplánovaný. Všechno to mělo být jinak a já nevím, proč jsem to z ničeho nic napsala takhle. Neplánovala jsem konec, ani zdaleka, ale prostě, nějak se mi to psaní vymklo spod kontroly a já směr děja otočila.

No ani nevím proč, možná blbej den, možná debilní období, nevím. Ale s  jedním jsem si jista, jsem strašně spokojená s tímhle koncem.

Snad i proto, protože jsem se tak zrovna cítila, a všechny ty slova, co jsem dusila jsem konečně napsala.

Nechtěla jsem tomuhle dát sbohem a ukončit tenhle příběh, ale stalo se. Slova o vášni, lásce, životě a smrti mě přinutili dát poslední tečku za příběhem a uvědomit si, že na psaní musí být čas a chuť.

Nesmí se psaní urychlovat a uměle vytvářet věty. To se pak nedá a já bych se styděla, kdyby jsem něco musela psát z přinucení.

Tak, už jenom doufám, že se vám to opravdu líbilo a někdy si třeba na tenhle blog vzpomenete :)

5 Piratka Piratka | Web | 27. března 2008 v 19:21 | Reagovat

tak sem se k tomu dokopala....

a zírám, co všechno je možný....ano 2 kapitoly a jen pocitů a myšlenek zvládne málokdo, ale tys to zvládla. Co zvládla, tys nad tím zvítězila! To se nedá číst po částech, to se musí číst celý a pak to je teda vlna pocitů....neuvěřitelný....a vlastně...to se stalo jen za pouhých pár hodin? ale je to...

6 Jannica Jannica | Web | 26. října 2008 v 14:34 | Reagovat

To bylo nádherný... smutný. Já brečim... Je to nádherně rozepsaný, krásně si to podala, má to pět kapitol a přitom se to vlastně odehrává tak krátkou dobu, skoro na jednom místě... Jsem to všechno přečetla jedním dechem, nemám na to slov. Je to prostě neuvěřitelně dokonalý...

7 Júlia Júlia | Web | 22. února 2009 v 15:04 | Reagovat

krásny príbeh ...normálne mi slzy vyhŕkli =´(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.