Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

CHILDREN FROM HELL (4)

23. března 2008 v 2:25 | Nathalie |  Children from hell
Blog celý blbne, nejde mi to sem hodit celý. Proto to dávám na dvě části. Doufám, že se líbí ... bacha tohle je předposlední díl! Čtěte pomalu a prosím berte někteří mé slova s nadhledem.
Part 4
Utrpení? Dá se nějak vystihnout význam tohohle slova? Počítá se fyzické nebo psychické utrpení? Ale nikdo neví, zdali nezpůsobuje někomu koho má rád tohle utrpení. Je to všechno pryč? Ta náklonnost k životu? Život trápí tě, koho miluje peklo. To je jediné místo, kde jsou vítaní.
Jediné místo, kde můžou přijít a nikdo je nebude zkoumat pohrdavými pohledy. Nikdo! Ani jen bůh tam nevidí, přesně jako oni nikdy neuvidí bránu nebeskou. Nikdy. Jenomže chce to tak každý s tím pomyslným značkováním na čele? Není to jenom hloupá touha vymykat se z normálu?
A pak je teprve na řade vášeň.
Vášeň. Nosíme ji v sobě všichni. Pospává, číhá, ačkoliv je nechtěná, nepozvaná, probouzí se. Otevře své čelisti a zabije. Vášeň je zdrojem našich nejhezčích chvilek, radosti, lásky, průzračnosti, nenávisti a extáze bohů. Je to něco, kvůli čemu jsme schopni vylétnout do oblaků a přeletět tu pomyslnou hranici lásky a nebes.

Někdy to bolí víc, než dokážeme unést. Kdybychom uměli žít bez vášně, možná bychom poznali duševní klid, ale byli bychom prázdní. Opuštěné pokoje, zatlučené a zatuchlé. Bez vášně bychom byli skutečně mrtvý.
Nemůžeme se pořád upínat k minulosti. Jejich starý život je pryč, nic ho nevrátí. Ani jen ta osoba ležící zpocená na palandě v ložnici. A ani ta svíce, co slabě dohořívá. Je toho až příliš. Mnoho na to, abychom se dokázali vydat, bez vzdorů, našemu osudu.
Musí tu byt něco, pro co se bojovat oplatí. Něco, co člověku vysvětlí nevysvětlitelné. Neprominutelné se odpustí a nepřijatelné se stane naší součástí.
Je to jako u svíce. Bez ohně by nesvítila. Je to věc, která musí jestvovat, aby mohlo vzniknout světlo.
Světlo, jiskřička naděje. Malá a nevěčná. Nikdy nic není navždycky. Láska, skutky, přátelství, práce a život. Je to nutný? Vzdávat se věcí, které milujeme?
Láska je opět něco co přijde samo. Ubližuje, krájí srdce na kousky a dělá to, co nechceme. Zvenku nechceme, uvnitř naše srdce po tom touží. Po bolesti, strachu a bezmoci. I to je láska. Láska věčná, prominutelná, no přesto nikdy nesmazatelná. Je to něco co na vás nechává dlouhou stopu. Pach milující osoby a ublížené zamilované duše. Musí se jít pořád dál? Neohlížet se za minulostí a poslat ji do háje? Ne! To přece ničí člověka ještě víc. Bolí ho to. Zevnitř, někoho i zvenčí.
Vždycky, když si myslíme, že to všechno bude dobrý a člověk se uzdraví od té hloupé posedlosti směšnou láskou, objeví se událost, skutek, co nás vrátí do pochybností. Je tohle potřeba? Je potřebný pořád jenom strnule sedět u postele a čekat na přebraní? Je to dovolený doufat? A věřit se smí?
Je tu něco, co zapříčiňuje ten těsný stisk mladíkovi ruky? Nebo se to všechno ztratilo spolu i s nadějí? Bolestivou, napjatou nadějí čekající štěstí? Ne, to už neťuká na dveře. A už vůbec ne na poskvrněné dveře hloupého satanova společníka.
...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charlotte71 Charlotte71 | Web | 24. března 2008 v 8:36 | Reagovat

to je super!!! boze...vsetko si to tak pekne napisala...citala som to 2x!!! takto by som to ja napisat nikdy nedokazala....wow...mas moj obdiv XD

2 Jannica Jannica | Web | 26. října 2008 v 14:29 | Reagovat

Napsala si to krásně... Nádherná úvaha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.