Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

Síť 1.

24. února 2008 v 19:52 | Nathalie + cecily |  Síť
Já a Cecily jsme se dali do psaní společného příběhu. Jo, čtete správně CECILY a já //jesus - nikdy by mi to ani ve snu nenapadlo - taková pocta//. Doufám, že se vám to bude líbit a je to vlastně o tom, jak někdy může člověk dopadnout, když je zavislý na netu.
____

Frank's point of view:
Cítil jsem se tak na dně, jako ještě nikdy. Večer jsem se vrátil do prázdného bytu z práce, kterou jsem pomalu ztrácel. Mizerný job, dělat skladníka. Každý den nosím těžké bedny s nářadím a rovnám je do stovky regálů polic, abych za to nakonec dostal mizerných pár šlupek a ještě výhružky od šéfa. Námaha pro nic za nic.
Od té doby, co mě opustil můj přítel a vyhodili mě z mojí dřívější práce, jako by se mi pomalu hroutil život. Přímo před mýma očima, a já s tím neměl sílu nic dělat.
Co budu dnes večer dělat? Otevřu si jednu z posledních lahví vína, rozvalím se na gauči a zapnu nějaký nudný program, který mě stejně nedokáže uchránit před zneklidňující realitou a úzkostnými myšlenkami? Budu dělat, že se nic neděje, než začne nový den a já budu znovu odpočítávat dny, možná hodiny, než mě vyhodí z práce a já přijdu o to poslední, co mi zbývá? Budu předstírat, že mám peníze, že mám práci a přítele, když nemám?

Už nedokážu předstírat. Hned jsem věděl, že další noc strávím v posteli, neschopný se pohnout ani o centimetr, utopený v těžké depresi, zírající do stěny a objímající polštář v představě, že mě někdo drží. Znovu probdím a prořvu celou noc, jako jsem to poslední dobou dělal pořád. Neměl jsem ani sílu vzít si prášky na spaní. Ničemu by to nepomohlo. Jen k chvilkovému uchránění se před skutečností, která mě pomalu pohlcuje a zatracuje, jako obrovská vlna mě zaplavuje, topí a splachuje všechno pozitivní a utěšující, jako obrovská ruka, co se mě chystá uškrtit a už mi klepe na dveře…
Vytrhl jsem se ze svých představ a uhnul očima na jiné místo na podlaze. Zase ten stav, kdy se všechno zdá jiné. Každý pohled, každá myšlenka - všechno je špatné a stísňující, k nevydržení. Nepomůže ani zavřít oči. Skutečnost, která mě tolik stlačuje, je všude.
Z donucení jsem se zvedl a došel ke svému notebooku - jediné drahé věci, kterou jsem vlastnil. Otevřel jsem ho, zapnul a přihlásil se na chat. V místnosti byl jen jeden člověk - Gerard. Samovolně jsem se zastyděl za svou přezdívku Sexual_crime.
Ahoj Gerarde, napsal jsem. Trvalo dlouho, než se ozval. Ahoj, odpověděl. Máš vtipnou přezdívku. Buď jsi frajírek se sexistickým humorem, nebo jsi sexuálně frustrovaný.
Zasmál jsem se. To bude spíš druhá možnost, napsal jsem.
Vidíš, už jen touhle jedinou větou jsi mi toho o sobě hodně prozradil, napsal Gerard.
Vážně? Prozradil jsem, že jsem sexuálně frustrovaný, napsal jsem a čekal na odpověď. Na obrazovce se objevilo:
Gerard: Rozešel ses s přítelkyní / přítelem?
Napsal jsem: S přítelem.
Gerard: Jak je to dlouho?
Chvíli jsem neodpovídal - měnil jsem si přezdívku.
Frankie: Jen pár týdnů. Od té doby bydlím sám. Je to nuda. Nedávno mě vyhodili i z práce, teď dělám nějakého skladníka. Je to strašný a mizerně placený - šéf mě asi brzy vykopne. Je to šmejd.
Gerard: Ach, to mě mrzí. Musíš to mít těžké. Chápu tě. Chceš se vypovídat? Stejně se nudím. Jsem rád, že tu jsi.
Frankie: Rád bych se vypovídal. Taky se nudím. Jak je to s tebou?
Gerard: Já taky žiju sám. S přítelem jsem se rozešel už před rokem a od té doby jsem sám. S prací sice problémy nemám, ale bydlím sám, v New Yorku.
Neuvědomil jsem si, že mi - možná schválně - mezi řečí sdělil, že je gay, a kde bydlí. Strhl mě do rozhovoru tak, že jsem nemohl odtrhnout oči od obrazovky. Bavili jsme se spolu nejmíň dvě hodiny a zjistili jsme o sobě spoustu věcí. Zajímal se o moje problémy a měl je podobné jako já. Měl hodně stejných zájmů. Škoda, že bydlel tak daleko od New Jersey. Byl jen o pár let starší než já. Domluvili jsme se na další schůzce na netu a dokonce si vyměnili svoje fotky.
Odcházel jsem spát s úsměvem; samotného mě to překvapilo. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem se cítil šťastný. Jako bych měl někoho, komu se můžu svěřit, kdo se o mě zajímá. Nádherný pocit.
Nevěděl jsem, co si myslet. Co mám očekávat. Připravoval jsem se na to, že tam nebude. Ale když jsem se přihlásil do chatovací místnosti, poskočilo mi srdce radostí. On tam byl! Dlouho mě nic nepotěšilo tolik jako těch šest malých černých písmenek Gerard.
Ahoj Gee, napsal jsem mu. Měl jsem nutkání ho tak oslovit, po tom, co mi řekl, že přezdívka je zároveň jeho skutečným jménem.
---
Nechápu jak může mít člověk takovou touhu po písmenkách, čekal jsem na něho pořád a pořád. Netrpělivost mě sžírala, když mněla od něj přijít odpověď. Byl na mě moc milý- dokázal jsem se mu vymluvit a bylo mi lépe. Nechápu, jak může mít tolik času a číst si ty mé kilometrové odpovědi? Vypsal jsem se snad ze všeho, dávalo mi to svobodu. Dával mi sílu, sílu vzlétnout nad mé problémy a uzavřít se před nimi. Nevpustit žádné otázky do mé hlavy- když nejsou otázky nemusí se hledat ani odpověď. Book jsem si bral všude, i na záchod.
Přišel jsem z práce a unaveně sebou šlehl na postel. V prvním radě jsem zapnul notebook. Nedočkavě jsem se přihlásím, doufal jsem, že se mu budu moct dnes vypovídat. Bylo toho na mě moc. V práci byl fofr, šéf pořád na mě řval, doprava jak u debilů. Nevím co bych teď mohl dělat, samozřejmě okrem chatování. Kouknul jsem se na přihlášených - Gerard. Bože, to mám ale štěstí.
Frankie: Ahoj!
Frankie: Promiň, ruším?
Neodpovídal. Děje se snad něco? Řekl jsem něco?
Frankie: Zlobíš se na mě?
Chvíli jsem ještě jenom tupě zíral na obrazovku. Nic, ani jedna správa. Ani písmenko - NIC. Do uší jsem si strčil sluchátka od mp3. Snad mi to pomůže s odreagováním. Opět jsem ležel na posteli - sám. Jen já a moje samota. Vždycky to tak bylo. Tak proč to měnit? Všechno je po starém, nebo není? Otevřel jsem oči ať nemusím dále přemýšlet nad mým zbabraným životem. Kouknul jsem se na obrazovku. Konečně - on odepsal.
Gerard: Promiň, mněl jsem ještě nějakou práci. Tak jak se máš?
Frankie: Promiň, nechtěl jsem rušit.
Gerard: Už jsem říkal, že je to v pohodě, nemusíš se omlouvat.
Frankie: Já se mám na hovno, doufám, že se máš lépe.
Gerard: Já se mám docela fajn. Chceš zlepšit náladu?
Frankie: A jak prosím tě?
Popravdě, teď mi je už lépe. Těch pár slov, co mi napsal, jsou jako balzám na duši. Vždycky mi jeho přítomnost pomáhá. Je to takový ranhojič. Škoda, že bydlí tak daleko, docela rád bych ho poznal.
Gerard: Otevři to :)
Najednou mi zablikala správa, že mi poslal soubor. Otevřel jsem ho. Bože! Dostal jsem takový záchvat smíchu.Jen by mě zajímalo, kde tohle sakra vyhrabal.
Frankie: Kde si probůh tohle našel?
Koukal jsem jak tele na fotku, kterou poslal. Bože, byl jsem tam já na maturiťáku. Vypadám jako největší debil.
Gerard: Jen mě zajímalo jak jsi vypadal, když si byl mladý.
Frankie: A teď nejsem?
Gerard: Bože, jasně že jsi, ale tehdy jsi byl o něco … mladší.
Frankie: A jak jsi věděl, která škola?
Gerard: Minule jsi mi to sdělil.
Frankie: A ty sis to pamatoval?
Gerard. Mě nějak podceňuješ, se asi budu muset odhlásit.
Frankie: Ne, nechoď pryč. Prosím.
Gerard: Když tak pěkně prosíš …. zůstanu.
Frankie: Dík.
Gerard: Tak kdo byl to rozkošný děvčátko s tebou na tom maturiťáku?
Frankie: Oh, prosím raději bych to vymazal z paměti.
Gerard: Co se stalo? :D
Frankie: Snažila se mě pak na chlapečcích znásilnit.
Gerard: Holka?
Frankie: No neměl jsem tehdy moc síly.
Gerard: A teď už snad jo?
Frankie: Každý den musím vláčit bedny s bůhví jakou debilní váhou.
Gerard: Ou, ty siláku. Papal si špenát?
Fraknkie: Ne, když jsem chtěl přežít musel jsem sebrat i tuhle práci.
Gerard: Tak promiň.
Frankie: V pořádku.
Gerard: Já už budu muset jít. Sprcha volá.
Frankie: Ale přijď prosím co nejdřív.
Gerard: Jasně budu se snažit.
Frankie: Tak -
Nestihnul jsem mu dát ani ahoj a objevilo se - uživatel je offline. Podivně mě zabolelo u srdce. Jsem opět sám. Nepomůže mi ani mp3, ani spánek. Vím, co by mi pomohlo, ale ta pomoc se zrovna odhlásila. Nedá se nic dělat. Šel jsem si taky dát sprchu. Teplou, uvolňující, relaxační.Snad mě zbaví všech těch myšlenek. Horká voda mi udělá jenom dobře, doufám. Potočil jsem kohoutkem a horká voda mi stékala po vlasech na ramena a kapala na zem. Tak osvobozující ten zvuk kapající vody nemohl jsem ho přestat poslouchat. Pořád dokola a dokola. Uspávalo mě to, ale zároveň probíralo k životu. Kapičky tančily na mém schouleném těle a já si toho neskutečně užíval. Pohybovali se to rytmu mého tepu a já se tiše svezl po stěně. Je to všechno tak zmatený, celý můj život, svět, období.
Cítil jsem jak mi na kůži padá ledová voda. Skoro mě to od toho chladu až pálilo. Zavřel jsem oči a přemýšlel jsem nad minulosti. Nad tím, jak jsem s mámou na pohřbu a ptám se jí, proč se už táta neprobere. Tehdy mi nestačila odpověď, že spí už navždycky. Tehdy jsem nemohl pochopit, proč leží v tmavé obdélníkové postýlce a bledá tvář se nehýbe. Už se mu nikdy nepohnula, bylo to poslední ráz, co jsem ho viděl. Ani nevím, kde je pochován. Matka mě nikdy nekontaktovala a já ji už ani nepotřebuji. Od toho pohřbu se o mně nestarala a já zjistil, že takovou matku k životu nepotřebuji. Přestali mi být všichni rodinou. Od té chvíle jsem sám, psychicky i fyzicky. Vodu jsem vypnul. Vlasy jenom přešel ručníkem a jeden obmotal kolem pasu. Byl jsem tak unavený. Ta práce mě jednou zabije. Doslova. Ani nevím jak, ale usnul jsem.
Vzbudil jsem se jenom s ožmoulaným ručníkem kolem pasu. Vlasy mi stáli každý pramínek jiným směrem a já měl už jenom málo času. Nesmím zmeškat práci. Šéf by mě zabil. Narychlo jsem se učesal, oblíknul něco pohodlné, vyčistil zuby a šel do práce. Tolik jsem teď potřeboval podporu. No nemám ji. Od nikoho. Kdyby byl v práci tak přístup na internet. No není. Bude to tam utrpení. Poslouchat samý : "Iero, tohle! Iero, tamto! Iero, udělej to pořádně!" potřebuji vidět opět těch šest písmen. Nechci slyšet ty nadávky jak jsem neschopný a nanic. A tak se i stalo. Přišel jsem do práce, ledva jsem se stihnul převlíknout a už po mě řval: "Dělej Iero, jdeš pozdě!"
"Nejdu!" otráveně jsem odfrkl šéfovi.
"Co si to dovoluješ?"
"Běžte do háje! Já tu přeci nebudu dělat otroka a ještě za tenhle plat!"
"Okamžitě se dej do práce, než tě vyhodím!"
"Ano."
"Co prosím?"
"Ano … pane."
"Tak už se do toho pusť!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí?

ANO
NE

Komentáře

1 Miša Miša | Web | 25. února 2008 v 12:05 | Reagovat

to je kúzelné...  úžasne sa mi to čítalo (dokonca som si to sama pre seba čítala nahlas :D), strašne sa teším na pokračko... je to naozaj skvelé, veď čo iné sa aj od vás dalo čakať, že... len jedinú chybu to má.. že to bolo tak krátke :D no okay, asi to krátke nebolo, ale pre mňa hej, no :D

2 xanax xanax | 5. března 2008 v 21:31 | Reagovat

úžastné...milujem ff kde ide o internetových maniakov...(skoro ako ja:D )

ale keď ja by som rada aj pokračovanie :)

3 siweonan siweonan | 5. dubna 2008 v 21:10 | Reagovat

jeziiis plooc mneni druha caast?? ja budu mit abstaky :D

4 Nathalie Nathalie | Web | 18. dubna 2008 v 14:21 | Reagovat

Z dost závažných důvodu pokráčko tak brzo zase nebude. Já i Cec se omlouváme a doufáme, že budete mít ještě trošičku strpení :)

5 Daisy Daisy | 19. září 2008 v 21:14 | Reagovat

hej si děláte prču?.....pokračování honem....

6 GFMBR GFMBR | Web | 3. prosince 2008 v 9:14 | Reagovat

wooow sakra kdo to psal?? Tohle je važně uplně užasně napsané...jak styl psaní tak děj...strašně se mi to líbí a je to napínavé jak kšandy...no jdu na další díl ;))) zatím parada ;)))

7 klaudiqa klaudiqa | Web | 5. ledna 2009 v 15:19 | Reagovat

preco mi tato story akosi usla a citam ju az teraz? sakris hanbim sa jak nikdy :D:D:D pekna pekna...franka mi je teda dost luto ked si to tak predstavim ake to musi byt, ked je sam a este k tomu ani v praci to nema bohvieake...idem na dalsi diel, lebo ako vidim uz pribudla aj posledna cast, tak si to idem rychlo precitat kym pridu nasi domov a budem musiet ist,,,je to paradka..myslim ta story...ty proste nikdy nesklames =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.