Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

Screaming Inside

25. února 2008 v 0:24 | Nathalie
Dnes to bude bez mých keců ...
Gerard
Po dlouhé, bledé chodbě hotelu se nesl jenom zvuk mých kroku. Zatracených kroků křičících po vysvobození ze spárů mého nezastavitelného přemýšlení. Snažil jsem se konečně zoufale najít svůj pokoj. Nechtěl jsem, aby mě někdo takhle viděl. Volajícího po pomoci, předtím hříšného, provokujícího a teď kajícného a zničeného. Do černých upocených vlasů jsem si roztřeseně vsunul ruku. Musím přemýšlet. Který pokoj je ten můj?
Bolelo mě přemýšlení, tak jsem raději zastavil svou mysl. Netrvalo mi to dlouho, jen stačilo vzpomínat a já našel dveře, co vedou do mého vytouženého odpočinku. Z kapes jsem vyndal kartu a přejel s ní po zámku. Dveře se s tichým klepnutím otevřeli a já mohl konečně tiše vplout do mého hotelového pokoje, jak jsem si teď uvědomoval, byl zbytečně tak luxusní.
Zavřel jsem za sebou dveře a opatrně se opřel. Přivíral jsem oči únavou i pláčem. Nechtěl jsem se tomu podvolit tam venku. Na místě, kde na mě koukají všechny ty nenávistné pohledy a páry vraždících oči. Raději jsem se sesunul na zem, ať mé nohy nemusí nést takovou tíhu. Zpocenou hlavu jsem si uboleně přiložil ke kolenům. Měl bych se uklidnit. Měl bych?

Oblečení se na mě lepilo a bylo to strašně znervózňující. Právě skončil koncert, proto jsem byl tak upocený a zničený. Nebyla to únava, ale spíše vnitrní nepokoj. Čekal jsem od něj něco? Čekal jsem, že mi něco řekne, nebo udělá? Už vážně se v ničem nevyznám. Raději jsem se zvednul a slzy opatrně setřel palcem. Nikdo mě nesmí vidět plakat. Jak bych to pak vysvětlil? Veliký Gerard Way a pláče? Byl jsem jako motýl, kterému setřeli prach s křídel. Už nikdy nevzlétnu. Mohu se snažit, ale nedokázal bych to. Už nikdy nevzlétnu na tu hranici obdivu a lásky vůči sobě samému. Ostatní mi mohou říct, jak jsem skvělý a mají mě rádi. Jenže já se nepovažuji za něco světoborného. To ani náhodou. Kde bych bez některých byl? Na léčení, nebo ještě hůř? Nesmím nad tím pořád přemýšlet. Vyvolává to úzkost a já se už nechci cítit jako ten největší odpad na světě.
Přešel jsem pomalu k posteli a kleknul si před ní. Hlava mi padla do nadýchaných polštářů, ale nohy byli pořád pěvně přikuté k podlaze. Možno mě samo peklo táhne dolů. Nezasloužím si nic. Opět mě popadnul záchvat pláče plného smutku a přemlouvání sebe samého, že sem patřím stejně jako sem patří každý člověk. Bez rozdílů. Vždyť o to každému vždycky šlo. Zničit diskriminaci. Ale je tomu opravdu tak?
Najednou mi někdo pohladil záda. Neuvěřitelně jsem sebou trhnul a snažil se zastavit rozbouchané srdce.
"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat."
Promluvila na mě osoba, která teď klečela vedle mě. Byla naštěstí tma, ale já se bál, že by někdo mohl vidět ty slzy. Slzy smutku, bolesti i utrpení zároveň. Tvář jsem natočil jiným směrem a snažil se schovat mou mokrou tvář. Jeho tvář jsem nepotřeboval vidět. Ten hlas mi je až moc známý. Byl to Frank. Byla to ta osoba, vůli které jsem teď na zemi a stírám slzy.
"Ne Gee, neutírej si je." Chytnul mi ruce a já se jenom odvrátil. Nechci, aby mě viděl takhle zničeného. Pak, když mi pustil ruce, něžně mi svou rukou přejel po tváři.
"Já ti je utřu." Jednou rukou mi držel ruku a druhou něžně hladil tvář, přičemž jsem se snažil zastavit čas. Nepovedlo se mi to. I když mi setřel všechny kapičky z tváře, ruku mi pořád pevně svíral. Jeho prsty se propletli s těma mýma. Nikdy tohle nedělal, nikdy mě ani len nechytnul za ruku. Tak proč tohle všechno? Na slova nebyl čas. Ochranitelsky mě objal a já vdechoval vůni jeho oblečení. Stihnul se osprchovat a jeho vlasy byli pořád trochu vlhké, takže mě lehce šimrali na krku. Po naštěstí, nekonečných minutách mi zašeptal do ucha.
"Gee, co se to v poslední době s tebou děje." Rukou mi přejel po zádech. Bylo to tak uklidňující i znervózňující zároveň. Nechtěl jsem tu mou mlčenlivost přerušit, ale jeho přítomnost mi rozvazuje jazyk.
"Neboj se o mě, jsem v pohodě." Nemůžu mu přece říct, co všechno pro mě znamená. Všechno bych zkazil, jeho důvěru, přítomnost, naše přátelství.
"Ok, ale víš, že mi můžeš říct … " odtáhnul mě trochu od sebe, ale jenom tak málo, abychom jsme si hleděli do očí. "…všechno." S malým povzdechem dokončil větu a pomalu mě zvedal ze zemi, kde jsem ještě stále sním klečel v objetí. Stáli jsme a já mu obmotal ruce kolem pásu a hlavu opřel o jeho krk.
"Děkuji." Zašeptal jsem tiše jeho pokožce a on mě pohladil po slepených vlasech.
"Nemáš za co děkovat. Vždyť do dělám pro tebe. Ty by si to pro mě taky udělal." Nevinně se usmál a já si jenom v duchu říkal, že pro něj bych udělal cokoli. Kdyby to jenom tak šlo.
Opatrně zatlačil na mě tělo a tím mi naznačil, že si mám lehnout na postel. Doufal jsem, že tu se mnou zůstane a bude mě nadále utěšovat. Stírat mé slzy a hladit mě ve vlasech. Když jsem si poslušně lehnul, políbil mě na čelo otočil se. Má ruka vystřelila a chytla ho za tu jeho. S vystrašeným pohledem a třesoucím hlasem jsem mu pověděl.
"Prosím, ne-nechoď pryč." Moji ruku sevřel pevněji a já věděl, že tu zůstane se mnou. Uvolnil jsem mu místo vedle sebe a on si přilehl. Objal jsem ho a on si mě přivinul pevněji.
"Díky." Zašeptal jsem a on jenom přikývnul. Jeho objetí bylo tak ochranitelské, jako by mi něco nebo někdo měl ublížit. Vyžíval jsem se v jeho starostlivosti a doufal, že tohle nikdy neskončí. Pravidelně dýchal a já si začínal myslet, že usnul. Já bych měl taky, jenomže já přes tu tmu a jeho až příliš blízkou přítomnost nemohl usnout. Přitulil jsem se ještě blíže a koukal na jeho uvolněnou tvář. Kdybych ho teď políbil, možná by nic nezjistil. Opatrně jsem se přiblížil k jeho rtům, ve kterých byl zaklíněný ten jeho rozkošný kovový piersing. Neměl bych to dělat. Využívám ho. Co by řekl, kdyby byl vzhůru? A co když to zjistí? Na otázky podobného tipu nebyl čas, protože já už nesnesl ten jeho teplý dech na mé tváři a dal jsem mu polibek. Jemný, jako tomu motýlovi. Tak jemný abych ho nevzbudil, nebo mu neublížil. Bylo to jenom také malé splynutí v jeden krátký okamžik. Ale pro mě ten okamžik znamenal všechno, po čem jsem toužil. Zpocené prsty jsem s ním propletl ještě více. A á ucítil pohled. Jeho čokoládový pohled na mé tváři. Oči jsem otevřel a naskytl se mi pohled na jeho usměvavou tvář. Bál jsem se, že bude na mě křičet, ale ten úsměv mluvil za všechno - nechystá se mě seřvat.
"P-pro-promiň, nechtěl jsem." Poníženě jsem sklopil oči a čekal co se bude dít dál. Raději nech mlčí.
"Proč si to udělal, Gee?" zeptal se zcela klidným hlasem, co mě vyvádělo mírně z míry.
"Nevím, promiň mi to." Lhal jsem, přesně jsem věděl, proč jsem toužil ochutnat ty rty a okusit tu jemnost a hladkost. Dále se k tomu nevyjadřoval. Překvapivě si mě přivinul ještě blíže a já mohl vdechovat opět tu nádhernou vůni.
"Znamenáš pro mě strašně moc, Franku." Zašeptal jsem a doufal, že jsem to neřekl příliš hlasitě. Bohužel řekl a on to slyšel.
"Mám tě strašně rád, Gerarde." Přešel mi rukou po vlasech.
"Ale já tě mám rád trochu jinak." Musel jsem to říct, déle mě to těžit už nemohlo. Nevydržel bych to. Políbil mi chladné čelo.
Po dlouhé odmlce jsem odvážně přiznal.
"Miluji tě." Bylo ticho. Nevěděl jsem, či vstřebává tuhle informaci, nebo jen neslyšel. Doufal jsem, že to přeci jen neslyšel, ale už jsem to vyslovil. Není cesty spět.
"Vždyť já tě mám taky strašně rád." Nechápe, nebo jen chce abych mu to zopakoval? Zvednul jsem hlavu a našel jeho tvář. Když jsem se k němu přiblížil na hříšných pár milimetrů řekl jsem.
"Ale já tě miluji takhle." Opět jsem spojil moje a jeho rty v jednu krásnou souhru rtů. Nebránil se a tak jsem pokračoval v polibku. Znamenalo to pro mě strašně moc. Jen ten pocit, že ty rty skutečně patří Frankovi a ne jenom mé představě, byl nádherný. Oddělil se ode mě se slovy.
"A proč si to, hlupáčku, neřekl dřív?" mile se pousmál a mě skočilo srdce dvojité salto.
"T-t-ty mě taky … " Nemohl jsem věřit vlastním uším.
"Ano lásko, taky tě strašně miluji." Když tohle dořekl spojil jeho rty s mýma a za zátylek mi jemně položil ruku. Teď jsem cítil tu úplnost. Vnitrní úplnost a všechno zlé odešlo i s mým starým životem. Teď už je jenom život s NÍM. S mým Frankem. A já doufám, že tahle naše noc bude trvat už navěky.
THE END
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | E-mail | Web | 25. února 2008 v 10:15 | Reagovat

<3333 je to naprosto úžasný, dokonalý. krásně romantický a úplně zlatý.. :*

nemám slov :) prostě, moc se mi to líbí :) ale to už asi víš :D radši končím.. :D

2 Miša Miša | Web | 25. února 2008 v 12:20 | Reagovat

až ma striasalo na konci... bolo to strašne krásne

3 Lulusha Lulusha | Web | 25. února 2008 v 12:59 | Reagovat

tyjo..to je nádhera..

4 Lulusha Lulusha | Web | 25. února 2008 v 15:11 | Reagovat

ahoj,zdali teda ještě chceš,přidej se knám do spolku maniaků

5 Jesska Jesska | 25. února 2008 v 17:22 | Reagovat

aaaaaaach uzasne...fakt aaach

6 Charlotte71 Charlotte71 | Web | 25. února 2008 v 20:14 | Reagovat

ty pocuvaj ma.....ako to ze vsetky tvoje pribehy su tak dokonalo dokonale?! Mna asi klepne pepka...XD vobec neviem co by som mala k tejto story napisat....no je proste uzasna...ako vsetky...taka romantika...bose...♥ ♥ ♥ 1**************......XD

7 danka danka | Web | 19. dubna 2008 v 16:34 | Reagovat

to je ...och...krásne...tie pocity ...a ta neistota...a milujem happy endy   : )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.