Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

I want to go away (7)

28. února 2008 v 14:14 | Nathalie |  I want to go away
Part 7 … It's time to say goodbye
Najednou jsem si nebyl jist mou hlavou, smýšlením, rozumem. Přeci by nešla na to místo. Ale … ona je toho schopná. Už ji vidím, jak utíká lesem, ať se dostane co nejdříve k tomu místu. Místu, co mě tolik zničilo, dovedlo k šílenství, strachu a bezmoci. Ani jsem se nestačil převlíknout, byl jsem pořád v tom oblečení ze včera. Když jsem kráčel, z kalhot se ještě jemně trousilo bláto. Porozhlédl jsem se po bytě. Musím jít za ní. Co když ji to taky tam ovládne a nebudu tam. Nebude tam nikdo, kdo by ji mohl pomoct. Jediné, co jsem dokázal bylo sebrat klíčky od mého auta a nasednout. S velikým nádechem jsem nastartoval a šlápl na plyn. Dělám to přeci pro ni, ona to taky tehdy udělala pro mě. Nevím, jak velkou rychlostí jsem jel, ale zachvěli jsem byl při okraji lesa, kde se to všechno včera stalo. Vystoupil jsem a v dálce zbadal odparovaný červený sporťák.

Jo, určitě tu někde musí být. Alespoň tu tedy musela být. Snažil jsem se utíkat, ale tělo mě pořád tak sakramentsky bolelo. Cestu jsem si pamatoval špatně, ale najedenou jakoby jsem věděl, kudy jít. Přidal jsem do tempa, už musím být blízko. Cítil jsem, jak mi vítr fouká zezadu na krk a mě chlad procházel celým tělem. Musí tu někde Pey být. Musí. A já ji musím odtud dovést nazpátky domů. Tuhle skálu jsem si pamatoval, tenhle strom taky a keř mi pomohl se rozpomenout. Jo tu to všechno bylo. Jenomže není tu jáma, není tu Pey, není tu vůbec nic. Ani jenom jedinká stopa. Zastavil jsem se a stál na jednom místě. Stromy mi šeptali nápovědy, ale já jim příliš nevěřil. Nepůjdu přeci pryč, když tu někde je Pey a možná potřebuje mou pomoc.
Zhluboka jsem se nadechl a zaposlouchal do šumění stromů. Otevřel jsem oči a pohled mi sjel na nějaký předmět, co se lesknul na zemi. Sehnul jsem své ubolené tělo a hlínu odstranil z předmětu. Byli to klíčky od auta. Byli to klíčky Pey,. Ty klíče bych poznal, vždyť jdou to klíče od jejího nového auta. Nikdy by je nespustila z očí. Na plné plíce jsem zakřičel "PEEEEEEEY!" a marně čekal na odpověď. Po lese se rozlehla jenom má utichající ozvěna. Oh, ne. Kde jen zmizela? Rozhodnul jsem se prohledal celý les, dokud ji nenajdu. Vybral jsem se směrem, který mi naznačil vánek. Šel jsem asi deset minut a všude se rozhlížel, či nespatřím nějaký znamení, nebo alespoň něco. Nic tu nebylo. Nebylo tu okrem mě ani živáčka. Vzdát jsem to nechtěl, přeci je to moje nejkámoška.
V dáli jsem si všimnul nějakou jeskyni, nebo něco takové. Neváhal jsem. Jak jsem znal Pey, tak ta by tam vlezla hned. Neváhala by ani setinku. Zamířil jsem na to místo a doufal, že se bude kochat zrovna na tomhle místě. Přišel jsem blíže. Nebyl jsem ještě uvnitř jeskyně, ale stál jsem jenom na okraji. Když jsem viděl tu tmu, hned mi docvaklo, že tu asi nebude, ale za pokus to stálo. Rukou jsem přešel přes kamennou a vlhkou stěnu jeskyně. Mám dojem, že mě ta skála i trochu řízla, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Raději jsem se soustředil na tmavou cestu. Zašel jsem bez světla už poměrně daleko a doufal jsem, že cestu spět najdu.
Chvíli trvalo, než si mé oči přivykli na tmu a tak jsem jenom neohrabaně tápal rukou po okolí. V dálce jsem uviděl nějaké světlo. Možná to je opačná strana jeskyně, možná tudy prošla i Pey. Neváhal jsem a přidal do kroku. Připadal jsem si celou dobu jako v labyrintu, ale teďko se mi zjevila možnost vyjít na sluníčko. Neváhal jsem. Když mě dělilo od východu nějakých dvacet metrů, opět jsem v nose ucítil ten štiplavý a nechutný zápach. Přesně jako tehdy. Dusilo mě to a mě nepomohlo ani svíráni krku. Už jsem věděl, že jsem udělal chybu. Neměl jsem sem lézt.
Nejraději bych se teďko rozběhl jinou stranou, ale už se nedalo. Udusil bych se. Od jeskynních stěn se odráželi znova ty hlasy. Říkali nesmysli a já si rukama namísto krku pro změnu svíral uši. Nechtěl jsem to slyšet. Nechtěl jsem, aby se mi dostali do hlavy. Rozběhl jsem se ke světlu. Musím oddut vypadnout. Čím blíž jsem byl východu, tím lépe se mi dýchalo. Už mi zbývalo jenom pět metrů a mě oslepilo bíle světlo. Pod nohama jsem uslyšel zarachotit listí a ruka mi zoufale vystřeli před oči. Neviděl jsem nic, ale věděl jsem, že to světlo je už pryč. Ruku jsem pomalu složil s očí a porozhlédl se po okolí. Les. Ale tenhle les byl něčím zvláštní. Nebyl to ten les, co jsme měli u nás, je to jiný les, jiná krajina, jakoby jiný život.
"Kurva, co to?" zaječel jsem, když mě něco odhodilo z místa, kde jsem stál až na skalnatou stěnu za mnou.
Teďko jsem ležel na břichu a hlavu bolestně vykřičenou na pravou stranu. Před očima se mi zahmlilo, zrak potemněl a já jenom upadl do bezvědomí. Už zase.
... pokračování zase někde příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čte tu někdo vlastně něco?

Ano
Ne

Komentáře

1 Miša Miša | Web | 28. února 2008 v 15:58 | Reagovat

šok...šok...šoooook wuaahahaaaay!!

čítala som to normálne so zatajený dychom (a potom som dostala mŕtvicu keď mi zrazu zazvonil telefón XD) aaa jaj bože joj rychle pokračko chcem XD a výhovorky odmietam XD

2 Cecily Cecily | E-mail | Web | 28. února 2008 v 16:44 | Reagovat

krása...krása...kráááááááááááááááááááása!<3

3 Dee Dee | E-mail | Web | 28. února 2008 v 18:02 | Reagovat

Júúú júúú júúú to je absolútne fascinujúce, také úplne super mysteriózné...júúú júúú júúú

4 Charlotte71 Charlotte71 | Web | 29. února 2008 v 18:24 | Reagovat

uplne super....ale kde je PEY? ty kokos mna slahne...dufam ze bude ok...

5 gorsvet gorsvet | 1. března 2008 v 14:23 | Reagovat

super příběh:D:D

6 Mishul Mishul | Web | 22. března 2008 v 20:36 | Reagovat

uaaaaaaa já chci další díl! výborně se to čte, je to skvělé. co skvělé, úžasné!

7 Piratka Piratka | Web | 27. března 2008 v 19:23 | Reagovat

*zírá a čumí, protože ji to totál odrovnalo* není co dodat....

8 ksss ksss | Web | 26. dubna 2008 v 13:18 | Reagovat

Rychle pokráčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.