Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

I'll take you by the hand

20. února 2008 v 12:20 | Nathalie
Jéj, stihla jsem to přepsat. No tak doufám, že se vám to bude líbit a že pochopíte, vlastně ten děj. Psala jsem to trochu nesmyslně. Tak nechte si líbit a papa :)
Seděl jsem na posteli a trhal lupínky. Tiše jsem sledoval jak se může lehce zničit pouto. Pouto mezi lupínkem a květem. Bylo to tak lehké, ale nenavratitelné. Jak lehce může člověk něco zničit, ale vrátit se to už nedá. Z každého lupínku mi bylo do breku. Z téhle růže mi bylo do breku. Chtělo se mi plakat i křičet zároveň. Opatrně a pomalu jsem odtrhoval lupínky se slovy:
Mám ti to říct?
Nemám ti to říct?
Opravdu už jsem nevěděl jak dále. Někteří se řídí pravidlem- někdy je méně více. Ale mě to už málo nestačí. Já chci alespoň jeden tvůj dotek, pohled, pohlazení. Žádám tak moc? Pořád čekám, že mi řekneš to, na co já neměl nikdy dostatek odvahy. Jak překrásný by byl svět s těmahle dvěma slovy? Každý je chce slyšet! Každý je potřebuje slyšet!
Cítil jsem jakoby mi každým tvým pohledem nůžky střihali srdce. Tlačili ty dvě ostré hrány proti sobě a snažili se mi tě odstřihnout ze života. Stříhali mé srdce na dva kousky. Jedna část je ta má a druhá patří tobě. Tobě, tobě a jenom tobě. Ne, celé srdce bije jenom pro tebe. Odstřihl si se z mého života. Nevím kdy a kde, ale mé srdíčko už nemá bratra. Bráchu už ne nemám. Nekoukám na tebe jako na stejnou krev, vzbuzuješ ve mně city hlubší než bratrské. Uzavřel jsem se před tebou a jenom ve sně prožíval ty nejhezčí noci mého života.

Tolik slz jsem pro tebe vyronil. Tolik utrpení jsem zažil. Tolikrát jsem byl ze sebe znechucený až do té proklaté míry, že jsem si ubližoval. Tolikrát se mi stalo něco tak špatné, až jsem to chtěl znovu. Nevím, co se to se mnou stalo. Nevím, co mě nutí se takhle chovat, přemýšlet nad věcmi, které by mě v životě ani nenapadli - nikdy předtím. A mě se to líbí. Ten pocit, že jsem něčím vynímečný, i to že nesu všechno to utrpení. Nebaví mě pořád se nad tím zamýšlet, ale když přestanu, chci znova. Chci to! Chci tebe! Chci vlastně vůbec něco?!
Toužil jsem po tobě jako květina touží po slunci. Tys byl to mé slunce. Snažil jsem se tě nenápadně dotýkat, hladit, lačně koukat. No nikdy si mi nedal tu možnost přiložit mé rty na ty tvé. Chtěl jsem tě tak moc, že mi to pomalu vymývalo mozek. Nikdo nechápal, co se se mnou děje. Nikdo nechápal. Ani TY! Nechtěl jsem to uspěchat a ukázat ti, že bez tebe nemůžu žít. Pomalu odtrhávám poslední lupínek. Dokola opakuji ty slova, co mi v tomhle květinovém nebi vyšli. Nemám ti to říct.
Takže ani osud nechce, abych dal najevo své city. Bylo to něco zakázaného. A to mě lákalo. Člověk by si myslel, že všechno zůstane po starém a já opět budu tiše čučet a čumět na tvůj portrét- co jsem namaloval. No jednoho večera, jedné noci a rána se všechno změnilo. Něco? Hodně se toho změnilo. Teď už vím, že jsem to neměl dělat. Osud asi nemá svědomí, Bože, je to tak chladný. Byl jsem najednou tak zklamaný. Ze sebe, z tebe, z nás.
Všechno se to začalo v onen osudný den. Ležel jsem na pohovce a koukal na televizi. Sám. Dávali nějakou kravinu - moc jsem to nevnímal - ale z přemýšlení mě vytrhnul zvuk chrastících klíčků. To budeš ty- brácha, láska, můj Mikey. Zůstal jsem pořád ležet. Najednou mi někdo položil ruce na oči. "Probůh, Mikey …" zasmál jsem se protože mi to opravdu přišlo vtipné. Tohle si dělával, když ti bylo osm.
"Jaks to uhodl?" naštvaně si se mě zeptal a já tvé ruky dal pryč z očí.
"To si zaslouží odměnu." Sklonil si se nad mě rty a políbil mě. Nechápal - doufal - jsem, že to myslíš vážně. Bylo to nádherný, nechtěl jsem to nikdy skončit. Tvůj jazyk se mi pomalinku probojoval až do puse a já nemohl uvěřit. Snad cítíš to co já? Do polibku jsem dal celou moji duši, život, láska no prostě všechno. Opatrně jsem si tě přitáhnul rukou. Kterou jsem ti dal za zátylek. Tolik tohle pro mě znamenalo. Naděje umírá poslední.
No něco mi říkalo, že tohle je špatně. Že je tohle moc zlé. Něco tu nesedělo. Opatrně jsem tě od sebe odtáhnul.
"Mikey, tohle nemůžeme!"
"Ale já tě miluji!" zařval si se slzami v očích. Neměl jsem ti věřit. Byla to chyba- největší chyba mého života. Zacítil jsem v puse vodku.
"Mikey ty si opilý?!"
"Jo opilý láskou k tobě!" lehnul sis na mé tělo ležící nehybně a pohovce.
"To neříkej, nevíš co kecáš, zítra toho budeš litovat. Dej si sprchu a já ti zatím uvařím kafe." snažil jsem se zvednout, jenomže tvé tělo mě přišpendlilo k pohovce. Hladil si mi vlasy a noc zaryl do krku.
"Co to děláš?" roztřeseně jsem se tě ptal.
"Snažím se ti dokázat, že tvůj malý bráška je hodný šukání." Zubany si skousnul můj ušní lalůček. Proboha, co to k sakru všechno má znamenat?
"Přestaň! Ty to nechceš!" zařval jsem a doufal, že mi řekneš jak mě miluješ a vždycky si mě miloval. Doufal jsem, jenom doufal, doufal v nemožné.
"No tak brácho. Vždycky si to chtěl udělat, tak o udělej teď a tady. Jsem jenom tvůj." dal sis dolů košili a já se nemohl nabažit pohledu na tvou nahou hruď. Vždycky jsem o tomhle snil, ale teď se ten sen stává skutečností. Chci tu realitu zahodit? Vyhrnul si mi pak tričko a své rty přisál na moje břicho. Proč to děláš? Proč to všechno děláš? Kdybys nebyl opilý, říkal bys mi opět všechny tyhle slova? Pak nechci abys někdy vystřízlivěl.
"Mikey, nemůžu, ty si opilý a já tě takhle nemůžu zneužít." Snažil jsem e to stopnout, ale nedalo se. Přitisknul si svůj rozkrok na ten můj a tím si mě dostatečně umlčel. Pohladil jsem ti tvář.
"Mikey ty víš, že jsem tě vždycky miloval …" Přikývnul si hlavou, "… tak proč tohle všechno děláš?" tvé ruce - všimnul jsem si na nich čerstvé vpichy po jehle. Ty idiote!
"A proč sobě tohle děláš?" už jsem skoro na tebe křičel. Nejsi při vědomí, tohle by si mi nikdy neříkal, nedělal by si tyhle věci.
"Michaelle!"
"Pšššt." Položil si mi prst na rty a rozepnul mi zip u kalhot.
"Gee, nekaž to." Tohle jsem nikdy neměl dovolit, nikdy!
Pak už jsme se nezmohli na více, než jenom laciné a pravidelné sténání.
Na tu noc nikdy v životě nezapomenu. A nezapomenu na to, že byla naše poslední. Ten okamžik mě hodně změnil a i tebe hodně změnil. Bylo už ráno a já se vzbudil jak první. Chvíli jsem na tebe jenom civěl, ale už nastal čas vzbudit tě taky. Bohužel jsem musel tuhle naši chvilku zničit. Něžně jsem tě políbil na rty a ty si spokojeně zabručel. Oči si měl pořád zavřené, ale spolupracoval si - to mě naplnilo ještě větším štěstím. Polibek jsem přerušil, když si otevřel oči.
Nikdy si je neměl otevírat.
Odstrčil si mě, začal oblékat a křičet: "Co se stalo? Proč si mě líbal? Cos mi udělal ty hajzle?!"
Tehdy se mi zhroutil celý svět. Bože, co se to vlastně stalo? A proč se to muselo stát?
"Ale bráško …"
"Přestaň! Neříkej mi už tak !" chytil si se za hlavu a oči se ti naplňovali slzami. To já nechtěl. Měl jsem vědět, že jsem to včera neměl dělat. Dále si se po mě rozkřikoval a já nemohl udržet slzy utrpení. "Já už nejsem tvůj brácha! Co si mi provedl?!"
"T-ty si nevzpomínáš na včerejšek?" doufal jsem, že tohle je jenom hloupý vymyšlený sen. Doufal jsem, že se probudím a ty budeš vedle mě ležet a usmívat se.
"Proboha na co si mám vzpomenout? Párty, Brenndon, herák, alkohol … o můj Bože!" zhrozeně ty vyletěli slzy.
"Ty si mě zná-znásilnil!" koktal si a plakal. Přiběhl jsem k tobě jenom v boxerkách.
"Ne lásko, oba jsme to chtěli, věř mi." Chytnul jsem tě za ruku, no ty si se vysmeknul. Utíkal si do pokoje.
"Počkej Mikey, stůj! Zastav!" doběhl jsem tě před pokojem a otočil tváří k sobě.
"Pusť!" snažil si se vymanit z mého sevření - nešlo ti to.
"Pusť mě sakra, Gerarde!"
"Mikey, nedělej to ještě těžší." Jemně jsem tě pohladil po tváři hřbetem ruky. Odvrátil si hlavu. Chytnul jsem tě za bradu a donutil, aby si se mi koukal do očí.
"Mikey ty víš …" byli jsme si tak kurevsky blízko "..že tě miluji!" poslední slova jsem ti už šeptal do per. Políbil jsem tě. Stál si tam a nereagoval. Odtáhnul jsem se od tebe a doufal - opět doufal - že se vzpamatuješ. No na ten tvůj pohled nikdy nezapomenu. Na ten pohled se zapomenout nedá. Byl plný nenávisti, opovržení a znechucení. Bodle mě u srdce.
"Mikey .." přes slzy jsem zašeptal a pustil tě. Nic si neříkal, jenom na mě koukal s tím nenávistným pohledem. A přesně to bylo horší než všechny nadávky světa. Ten tvůj smutný pohled. Odplivnul sis na zem. Nechtěl si mě cítit. Nechtěl si cítit mou chuť v puse. Tolik jsem ti ublížil. Bože Mikey, lásko!
Ze vzpomínek mě vytrhnul zvuk soudního kladívka.
"Ticho, soudkyně vynese rozsudek." Tolik jsem ti ublížil. Já nechtěl miláčku, doufám, že mi jednou tu noc odpustíš. Doufám, že jednou se ti podaří zapomenout na všechno a vymazat tuhle kapitolu z tvého života.
"Gerarde Arthure Wayi vstaňte. Soud vás uznal vinním. Odsedíte si tři roky bezpodmínečného vězení za znásilnění vlastního bratra."
Věděl jsem, že mé verzi neuvěří. Nevadilo mi to, všechno stálo za tu noc, když si mi šeptal jak moc mě miluješ. A já vím, že ty si na tu noc taktéž vzpomínáš. Jenom si to nechceš přiznat. Tolik to pro mě znamenalo a já ani slovy nemůžu vyjádřit ten vděk.
"Michaelli Jamesi Wayi, vy také vstaňte. Odsuzuji vás na odnětí svobody na dobu pět let. Za dobré chování případně čtyři roky." Nechápal si, přišli k tobě a nasadili ti poutka.
"ale proč?!" zakřičel si na soudkyni.
"Uklidněte se. Uznali jsme vás vinným kvůli distribuci a požívání tvrdých drog."
Tohle si nečekal. Ale já také ne. Nevím, jak to o tobě zjistili, ale právě tě odsoudili. Měl jsem štěstí, protože nás dali do stejné věznice. Bude to tam peklem i rájem najednou.
Nenáviděl si mě, ale zároveň nemohl nenávidět.
Nemiloval si mě, ale zároveň nemohl nemilovat.
Čekal jsem, že se to tam všechno změní. Můj život, moje myšlení, chování … možná i city. Ale ne, city se nemění. City zůstanou napořád přikuté k rudým třepotavým stěnám mého srdce. A stalo se přesně to, v co jsem doufal.
Každou možnou chvíli, co jsme mohli být spolu si mi brečel v náručí a já ti hladil vlasy. Šeptal si mi slova, které jsem chtěl slyšet. Omlouvám se!
Věděl si, co k tobě cítím, ale já tě od té chvíle nikdy nepolíbil jako milence. Nemohl bych pak koukat opět do tvých očí.
Stali jsme se opět tím, co jsme i navěky měli zůstat - bratři.
THE END
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Avrilka Avrilka | Web | 20. února 2008 v 12:27 | Reagovat

to je nádherný

2 Cecily Cecily | E-mail | Web | 20. února 2008 v 14:14 | Reagovat

Na tohle ani slov nemám.. to je prostě něco úžasnýho, naprosto neuvěřitelnýho, fantastickýho, jedna z nejlepších jednorázovek ze všech, co jsem kdy četla.. úplně jsem to prožívala a prostě strašně se mi to líbí..od začátku do konce.. <333333

3 Dee Dee | Web | 20. února 2008 v 15:10 | Reagovat

Ach, stav sa že toto bude za 100 rokov v učebniciach literatúry...dúfam...

Bombáááá ♥♥♥

4 Anaj Anaj | Web | 21. února 2008 v 20:22 | Reagovat

tak toto je uzasne.. strasne sa mi paci ten zaver.. to, ze ho uz nikdy nepobozkal ako milenca... uplne perfektne <3

5 Charlotte71 Charlotte71 | Web | 21. února 2008 v 23:44 | Reagovat

jeeeee.....este este!!! ty musis vydat knihu ty vole...XD

6 Jesska Jesska | 23. února 2008 v 1:49 | Reagovat

ja mám zimomriavky....z toho a ach jo ten koniec...to som nečakala...ach jo som mimo...aaa whuah....je to fakt upe úžasné...ach jo ok už nemám slov tak nejdem zbytočne vykecávať...

7 Charlotte71 Charlotte71 | Web | 24. února 2008 v 20:39 | Reagovat

aha....no uz sa mi to zobrazilo cele...je to super!!! all of tutti:D:D:D slint slint

8 cemetery385 cemetery385 | Web | 11. března 2008 v 21:04 | Reagovat

Oh bože!! To bylo..neuvěřitelný! Tenhle blog je vážně skvělej! škoda jen, že jsme na něj přišla až teď...

9 RavVven RavVven | Web | 25. července 2008 v 1:49 | Reagovat

Hehe pěkně si s mikeym vybabrala xD tak mu třeba, měl si to pamatovat :D jinak, prosimtě, co má znamenat ta anketa?:D

10 Nathalie Nathalie | 17. srpna 2009 v 16:44 | Reagovat

RavVven: Vtípek :D Jenom vtípek :D:D:Dd

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.