Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

NEVER TOO LATE ... III. - THE END

21. prosince 2007 v 18:28 | Nathalie |  Never too late
S hrozným smutkem vám oznamuji, že tu je poslední díl NEVER TOO LATE. Strašně těžko se mi s tímhle příběhem loučí, protože je tam strašně velký kus z mého JÁ a dala jsem do toho všechno. Tenhle příběh pro mě strašně moc znamená a já nevím, jestli ještě někdy napíšu něco, co mi přiroste k srdci více než tohle. Když jsem to psala, snažila jsem se co nejlépe vžít do Franka a do jeho pocitů. Jak říkám, je tam ze mě toho hodně, ale myslím, že některý věci vám snad připomenou Frankieho chování. Ne, nebojte, nikdo mě nikdy neznásilnil (myslím :D), ale prostě ty slova, co jsem tam použila - já nevím jak to vyjádřit- ale prostě když jsem to psala přiznám se, někdy mi byl potřebný kapesníček. Omlouvám se, že to přidávám tak pozdě, ale když jsem to přepisovala do PC tak mě spousta vět napadla a tak jsem to tam musela silou mocínapsat. Nebudu zdržovat a doufám, že se vám to bude líbit, a když ne, tak to je fuk, život se nezhroutí kvůli jednomu příběhu, který miluji nadevše. Nebudu tu už zlatit zlaté (ne, jenom vtipkuji :D, ale pravda je , že sebevědomí mi nechybí), takže kdo chce může se vrhnou /nejlépe po hlavě/ na story ↓↓↓ nebo své drahocenný oči přesunout někde přibližně pod šipky… pa vaše usmrkaná Nathalie aneb v tomhle případě Dance With The Devil.♥
CO SLYŠELI JEDINĚ NEMOCNIČNÉ STĚNY PO DRUHÉ
-"Pane zase řve! Dejte mu něco, koukněte jak trpí, jak se trápí!"
-""Jo, hned Amber, ale mám pro něho ještě menší dárek. Něco, co nám možná pomůže pochopit jeho mysl, období, kde se právě v minulosti nachází."
PŘÍTOMNOST
Vzbudil jsem se. Ruce ku podivu nebyli svázané, jenom mě nechali ležet nespoutaného na mé matraci. Kouknu, nikdo mě nehlídá? Asi mi už nebezpečí nehrozí. Sednu si to tureckého sedu a pohled mi sjel na zem. Tohle tu předtím přeci nebylo. Nebo jo?Seberu můj dárek pevně do rukou a začnu si čmárat na zeď //njn, je to centrofixka-propiska //. Nevím, co mě to napadlo kreslit po zdi, ale nesmírně mě to uklidňovalo. Vůbec nevím, co to kreslím, ale komu to vadí, ne? Mysl se mi zastavila a vynořili se jenom vzpomínky. Co to ta ruka, k sakru, kreslí? Otevřu oči a uvidím před sebou postavu. Postavu chlapce a na něm jsou otisky dlaní. Na jeho malém bezbranném těle jsou vydařené otisky prstů. Zleknul jsem se a upustil jsem propisku na zem. Pomalu jsem couval dozadu ke stěně až jsem se na ni nalepil. Není úniku. Bohužel ona se mnou couvat nechtěla. Zavřu oči a hlavu otočím opačným směrem. Šeptám over and over.
Zase ty vzpomínky. Odhodlám se, ruce vyberu z mých vlasů a opatrně uchopím fixu. Ne, kreslit nebudu. Teď začala hodina psaní a šeptání. Kdo porozumí má štěstí, kdo ne, tak naschle, možná v jiném životě pochopíte. Přeci, udělal si to! Zahrál si to! Ale my tě přecenili!

MINULOST
Frank - 17 let
Od té doby, co mě přivedl ten policajt domů se mě otec ani jedním prstem nedotknul. Asi se bál, že ho můžu udat. To mi vyhovovalo. Já se věnoval nadále škole a byl jsem alespoň jednou šťastný. No, štěstí, tak se to nedá nazvat, ale aspoň jsem neměl doma to peklo jako předtím. Sice otec mě furt mlátil, ale už mě neznásilnil. Řekl jsem si "šťastný tenhle rok". Už jsem neměl důvod brát drogy, pít, nebo mít myšlenky na samovraždu. Drogy jsem přestal brát. Sice mi to dalo neskutečně moc námahy, ale vyplatilo se. Zítra budu mít své 18 narozeniny. Strašně se těším, i když nemám kamarádů. Nevadí, alespoň budu slavit podle svého, nebo půjdu na hřbitov dát mámě na hrob růži, přeci tehdy mě ta neznámá rudá růže zachránila. Ale ještě mám hodně času, protože do narozenin zbývá 11 hodin.
PŘÍTOMNOST
Celou noc jsem nespal. Psal jsem. Bůhví co, všechno co mě napadlo jsem musel jít napsat na stěnu. Až pak jsem zjistil, že jedna celá stěna je ozdobená jenom jedním nápisem -NEVER TOO LATE. Nevím, co to všechno, všechny ty hesla, názvy, slova znamenají, ale pomalu se mi paměť vrací. Už se dokážu i kontrolovat. Ruce mě ještě pořád bolí, jenomže můj příběh ještě neskončil. Ještě tam není všechno. Všechen ten strach, utrpení, bolest a samota.Ještě to pro mě všechno neskončilo.
MINULOST
Frank - stále 17 let
Zbývá 9 hodin do mých narozenin. Hrozně se těším, protože nikdy jsem narozeniny neslavil. Nikdy jsem neměl důvod narozeniny slavit. Ale teď, když je doma všechno zas jak by mělo být ten důvod mám.
Přišel za mnou táta. " Všechno nejlepší, Franku!" usmál se a já neměl důvod mu nevěřit, že se změnil. Chyba. Neměnil se!
"Ale já mám narozky až zítra." Řek jsem a pořád jsem se nechápavě usmíval.
"Já vím, ale chci ti dát můj dárek už teď" ztuhlo mi celý tělo, protože se pořád nebezpečně přibližoval. Proboha! Začal jsem se klepat, protože jsem si vzpomněl na jeho jediný dárek v životě.
"Neee, tati! Opět? Proč teď, proč zrovna teď?" s hrůzou jsem se ptal mého nezměněného otce-tyrana.
"Chtě jsem ti dát nějaký dárek, Frankie, nějaký vynímečný dárek" ušklíbl se a přibližoval e k mé postavě.
"Nedělej to, teď ne!" ze strachem ho prosím o smilování. Neposlechl. Nikdy mě neposlechl. Uhodil mě a já zase v bezvědomí upadl na zem.
PŘÍTOMNOST
Už dva dny jsem pořádně nespal. Pořád se mi do hlavy tlačí myšlenky a vzpomínky mi tam lezou bez přestání. A já abych znova nezapomněl si je všechny zapisuji na stěnu.
Cítil jsem se otřesně. Furt jsem plakal a oči mě neskutečně pálili. Tohle jsem ještě nikdy nezažil, ten pocit, že každá další slza vás zabije. Chtěl jsem, aby to přestalo bolet, ale ne, ono nepřestalo. Oči mě neposlouchali. Mé tělo i mysl naplňoval pocit, že nikdo na světě mě nemůže pochopit, nikdo mi nemůže pomoct. Divil jsem se, když mi ukápla další slza, protože jsem si myslel, že ve mně už žádná nezbyla. Tak moc to bolelo. Tak moc ty vzpomínky boleli. Vždycky, jak se mi do očí hrnuli slzy, bylo to spíše jako nůž, který mi jezdí po mých červených,utrápených a bezvládných očích, ale nic jsem nemohl dělat //pozn. Nath: jen chci, aby jste věděli, že to všechno za ty oči jsem si nevymyslela, takhle mi jedno mé životní období doopravdy bylo (a není to tak dávno), ne nebojte, nechci tu fňukat, ale já jen, že aby jste si nemysleli, že to jsou jen prázdná slova, které si obyčejná patnáctiletá holka vymyslí za pár minut // .
Nedalo se to zastavit, musím to prostě vydržet, přesně tak, jak jsem to vydržel těch 11 let. Ale pak přišli další vzpomínky a já se musel vzchopit. Necítil jsem se pak už tak prázdný. Teďko, když si vzpomínám už skoro na všechno začínám normálně a racionálně přemýšlet. Jenom ta bolest. Ta je tu pořád a nechce mě opustit. Bohužel.
Další vzpomínka. Rychle beru fixu, okamžitě letím ke stěně. Hledám volné místo na mou novou vzpomínku. Pořád šeptám NIKDY NENÍ PŘÍLŠ POZDĚ, ruka mi zrovna táhne linie čísla jedna a pak hned ta ní chci napsat osmičku. Osmnáct? Co to znamená? Jenomže tu osmičku nedopíšu. Celou osmičku ne, protože mi ruka trhla a já se hodil o zem. Kroutil jsem se-od bolesti- probůh, vzpomněl jsem si na všechno. Na všechno všecičko!
MINULOST
Frank - 17 let , 5 hodin před narozeninami
Probírám se, přeukrutná bolest mi nedovolila sebou jakkoliv pohnout. Bezcitně mě donutila ležet. Stejně jako za starých časů. Byl jsem opět připoutaný k posteli s rukama nad hlavou. Na nočním stolku bylo položeno vícero podivných věci. Od zapalovače, sirek, nůžek, svíček, soli až po nože, žiletky a jehly. Probůh, co plánuje se mnou dělat?
"Tak už si se probral, květinko?" slyšel jsem hlas postavy, která seděla v opačném rohu místnosti.
"Co mi chceš udělat, ty hajzle! Pusť mě!" začal jsem dělat paniku.
"Franku, divým se ti, opravdu! Si silnej chlap, nechápu proč si mě ještě neudal, nebo mi něco neudělal?! Už jedenáct let. Za 5 hodin to bude jedenáct let, co tě dělám 'šťastným' ". Sednul si na má bedra. Snažil jsem se ho shodit, ale nešlo to. Byl jsem připoután až moc pevně. Začal mi rozepínat kalhoty. Sahal na mě a obtíral svůj staříkovský vercajk o mé boky.
"Nech toho, přestaň!" řvu na vzdychajícího otce, který se právě plně věnuje své práci. Dnes mě svázal jenom provazem, kde nechal pouta? To se mi nezdá.
"Pusť mě! K sakru, dej mi už pokoj!" Upoutal jsem jeho pozornost. A doprdele!
"Buď zticha, synku!" vzal do ruce nůž a přešel mi s ním po nahé hrudi. Začala se mi krev valit silným proudem. Pak mi do rány nasypal sůl a mou otevřenou ránu se chystal právě scelit. Zku*veně to štípalo. Sebral hořící svíčku a bez milosti mi přes mou ránu nalil pálivý vosk. Odporně to pálilo! Už jenom ta bolest ze soli byla k umučení na smrt, ale teďko i ten vosk. No, já nevydal ze sebe ani jednu bolestivou hlásku. Nesmí vidět, jak moc mě to bolí. Po tomhle jeho zákroku se mi šel opět věnovat.
CO SLYŠELI JEDINĚ NEMOCNIČNÉ STĚNY PO TŘETÍ
-"Musí to překonat, Amber, nechoďte tam. Pomůžeme mu jedině tak, že ho necháme si tím peklem opět projít. On si pak vzpomene!"
-"Jo, ale do té chvíle se utrápí na smrt! Koukněte se jak trpí!"
-"Nikdo k němu nepůjde, a basta! To je doktorský příkaz! Rozumíte?"
-"Ale…"
-"ROZUMÍTE?"
-"Ano, pane doktore"
MINULOST
Frank - 17 let, 3 hodiny před narozeninami- tedy 2 hodiny mučení
Už hodinu se snažím ten provaz nějak povolit. No mé čerstvě dořezané, dostřihané a spálené tělo ne a ne poslouchat. Šeptám si NIKDY NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ. Se zakrvavenýma rukama jsem se nakonec dokázal vysvobodit se spárů provazů, ale já chtěl pryč. Já nechtěl, aby mě otec opět zneužil. On se totižto nikdy nezmění. Teď už to vím a teď by mě s ním nedonutilo už nic zůstat bydlet.
Na něco jsem si vzpomněl a napadl mě plán jak dát najevo svému otci, že nejsem žádný otrok a že už nikdy nebude můj otec. 'Proč já bych měl odejít z tohohle světa? Proč by nemohl ON? Svět je přeci tak krásný (ne není, ale mohl by být). Bez téhle zrůdy, bez mého otce!
Naštěstí si nevšiml, že mám obě ruce volné. Odkopl jsem ho a on sletěl na zem. Nahnul jsem se do nočního stolku . Doufám, že tu pořád bude, že ji za tu dobu nepřemístil jinde. Byla tu! Se strachem jsem ji vytáhl ze šuplíku. Zbraň. Namířil jsem ji na něho.
"Táto, ani se nehni! Já zavolám policii!" ……… "Věr mi, nerad bych to udělal! Nenuť mě!"
Šel jsem pro telefon, ale nezpustil jsem ho z očí. Využil mé nepozornosti a zvedl nůž … rozběhl se po mě.
Ale já musel. Uvědomil jsem si NIKDY NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ a teďko jsem přesně věděl, co tyhle slova znamenají. NIKDY NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ UDĚLAT TENHLE SVĚT LEPŠÍM MÍSTEM.
Vystřelil jsem, přeukrutná rána sprovázená cinkotem spadnutého nože a tlumeným pádem mrtvého těla na zem. Je mrtvý! Já ho zabil. Okamžitě jsem zavolal policii, přiznal jsem se. Po dlouhém vyšetřování vyhlásili rozsudek: Sebeobrana.
No já tu tíhu svědomí, že jsem někoho zbavil života neunesl a proto jsem skončil tam, kde jsem až doteď - PSYCHIATRIE.
PRÍTOMNOST
Proboha! Na všechno jsem si vzpomněl. Pochopil jsem konečně svůj čin, už žádné obviňování. Rozhlédl jsem se po místnosti. Všechno jsem poznal. Každičký jeden nápis mi něco připomněl, věděl jsem, co to všechno znamená. Vzal jsem fixu a šel obtáhnout osmnáctku, kterou jsem nedopsal. Ani nevím, jak dlouho jsem tu byl. Nebo lépe řečeno, jak dlouho jsem bloudil v minulosti? Zavolal jsem na doktora. Nikdo nemohl uvěřit, jak rychle jsem se uzdravil, jak rychle jsem se vzpamatoval, jak rychle jsem si na všechno v mém životě vzpomněl.
Ale prý musím ještě rok zůstat na psychiatrii pro případ depresi a tak podobně. Nebyl jsem proti, alespoň jsem si mohl opět promítnout svou minulost a zamyslet se nad svojí novou budoucností. Pan doktor a sestřička mi byli jako kamarádi, kterých jsem nikdy neměl. Jednou mi přinesli, že abych se nenudil, můj spis. Bylo tam všechno. Den po dni. Čin po činu. Slovo po slově.
Dnes mě mají pustit. V den mých 21. narozenin. Nemůžu se dočkat, ale přeci bylo mi to tu domovem tři roky. Těžko se s tím bude loučit. Přišel ten okamžik a dveře se otevřeli. Do očí mi zasvítilo jasné ranní slunce, ale já si neschoval tvář. Chtěl jsem to slunce cítit, chtěl jsem cítit, ten pocit, když vás slunce píchá do očí // sice tohle slovo ničí tenhle dojemnej moment, ale já jsem se nad tím opravdu zasmála, :D// Stál jsem tam venku a hrdě jsem se rozhlížel po mým novým světě. Konečně! Můj nový život. Můj nový začátek.
Tenhle svět nikdy nebyl to v co jsem doufal, jenomže na něco jsem přišel. Tenhle svět nikdy nebyl to, v co jsem doufal, ale já si ten svět takový můžu udělat.
Pousmál jsem se a vykročil pravou nohou do slunečního dne a do nového života bez utrpení, strachu a bolesti.
THE END
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charlotte71 Charlotte71 | Web | 21. prosince 2007 v 20:18 | Reagovat

Dokonale!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Citala som to 3 krat a stale sa mi to zdalo lepsie a lepsie.....XD

Si vazne sikula....=D

2 tyna tyna | Web | 21. prosince 2007 v 21:55 | Reagovat

heej tak tohle is budu muset přečíst celý a ráda spřátelím ;-)

3 Cecily Cecily | E-mail | 21. prosince 2007 v 21:58 | Reagovat

ach ano... úúúžasná povídka... fakt moc krásná :)

děkuju žes mi napsala na blog :D

4 tyna tyna | Web | 21. prosince 2007 v 22:24 | Reagovat

(: (: moc krásný a i to dobře skončilo (:

5 nikki nikki | Web | 22. prosince 2007 v 12:34 | Reagovat

Achooooooooooj,moooc ti děkuju za pochvalu blogu!!!!!!!§ A ráda spřátelím♥

6 Piratka Piratka | Web | 22. prosince 2007 v 15:22 | Reagovat

Myslim, že jak se někdo zajímá nebo "produkuje" povídky tohohle typu, tak sem s ním okamžitě na jedný lodi, ikdybych ho znala ani ne minutu :D

takže  ráda spřátelím :)

a toto vypadá, že si to budu muset přečíst... :D

7 nikki nikki | Web | 22. prosince 2007 v 20:03 | Reagovat

a krásný motto♥

8 Kacenka a Pauluska Kacenka a Pauluska | Web | 22. prosince 2007 v 20:21 | Reagovat

krasna poviedka!!moc sa ti vydarila

9 Joža Joža | Web | 22. prosince 2007 v 21:29 | Reagovat

Ahooj u mě na blogu už je čtvrtfinale Joža

10 dead angel dead angel | Web | 22. prosince 2007 v 21:40 | Reagovat

SKODA ZE JE UZ KONEC....PEKNE TO BOLO =)

NECES SPRIATELIT???

11 dead angel dead angel | Web | 23. prosince 2007 v 8:15 | Reagovat

mam ta w spriatelenych =)

12 dia-iero dia-iero | Web | 24. prosince 2007 v 12:38 | Reagovat

Želám vám pod stromček to, čo vy mne. Tak si to dobre rozmyslite ! :D štastné a veselé :)

13 Bubbla Bubbla | Web | 24. prosince 2007 v 15:52 | Reagovat

to bolo take.. uzasne... och... perfektna poviedka...

14 xanax xanax | 24. prosince 2007 v 22:29 | Reagovat

Jeeej úžastné...fakt. Objavila som to tu až teraz a prečítala som to naraz :) ale aj tak to nezničilo dojem... a strašne mi to pripomína film Butterfly effect...to bolo robené podla toho?

15 Nathalie Nathalie | E-mail | Web | 24. prosince 2007 v 22:36 | Reagovat

for Xanax:

Díky za chválu, ale popravdě já vůbec neznám tenhle ↑ film :( ale fakt díky za chválu- to vždycky potěší :D

16 Anaj Anaj | Web | 29. prosince 2007 v 18:05 | Reagovat

Nikdy som nečítala niečo takéto v inom jazyku ako v angličtine. Na mibbe a immortalityproject a livejournalu je kopa psychologických ffiek.. Ale v češtine a slovenčine žiadna. A ja sa nečudujem, je sakramensky ťažké napísať vôbec story s dejom, nieto ešte s dvoma pretínajúcimi sa dielmi, odklonkami k doktorom a psychológiou vo vnútri , ako si to dokázala napísať ty... Ja len.. žasnem. Neľutujem, že som si to prečítala, je to naozaj prepracované a krásne. Úžasné! Len jednoducho žasnem :)

17 Nathalie Nathalie | E-mail | Web | 29. prosince 2007 v 23:50 | Reagovat

For Anaj:

OMFG! Tak to mě vážně  dostalo :) Já nevím co dodat - prostě ne ty, ale ja žasnem, takýto komentář mi ještě nikdo nedal , fakt děkuji :D Si mě normálně zaskočila, vůbec nevím slovama vyjádřit jak moc jsem ti vděčná za tenhle komentář :)

18 Dark-Eye Dark-Eye | Web | 1. ledna 2008 v 12:21 | Reagovat

je to skvělí nenapadá mě žádný komentář co by to vystihla.Fakt nádherný musela bych se opakovat co psali holky ale vážně jedna z nejlepších povídek

19 XDXD XDXD | Web | 12. ledna 2008 v 13:39 | Reagovat

Né, to nemůže být konec :´(.. Ale je to nádherná story :).. A i když je tak trochu smutná, tak mi jakoby zvedla náladu..nádhera..dokonalé..bravo:D..

20 Dandulindaaa Dandulindaaa | Web | 12. května 2008 v 16:25 | Reagovat

U tutoho sem fakt nerpedpovidala jak to  muze skoncit a je to fakt NADHERNY!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.