Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

NEVER TOO LATE ... II.

15. prosince 2007 v 22:23 | Nathalie |  Never too late
Přidávám pokráčko k Never Too Late, snad se bude líbit a možno kdybych to stihla zítra hodím i poslední díl. Ale jak to vidím, tak opět nebudu mít čas :(
Nebudu zdržovat a kdo chce může už jenom přesunout své oči níže a začít číst, mimochodem promiňte za chyby, překlepy a slova co nedávájí smysl, nekontolovala jsem to-tlačí mě čas … tohle je tuším můj nejkratší proslov :D to bude asi tím, že nemám moc času :D Tak nechte si líbit a pěkný čtenářský zážitek :D:D:D … opět zdraví Nathalie ♥

PŘÍTOMNOST
"Pane doktore, je to opravdu nutný?" zeptala se mladá sestřička doktora, který přes okýnko koukal do mého pokoje. Pořád ho tvořili čtyři stěny a madrace.
"Jo, bohužel to je naprosto nutný, hele Amber, koukněte vždyť je zase úplně mimo." Oba dva se opět pořádně zahleděli přes okýnko na mé spoutané tělo. Teda spíše jsem byl připoutaný ke stěně a ležel jsem na matraci, který většinu času sloužil jako předmět, do kterého můžu zabořit mou tvář politou slzami. Nehybně jsem ležel a nepřítomně jsem pořád dokola šeptal slova, nemnělo to smysl, ale jenom pro nich. Já přesně věděl, co ty slova znamenají NEVER TOO LATE, NEVER TOO LATE, NEVER TOO LATE, … Tyhle slova se mi už samé drali z puse a já jim to dovolil, vždyť to byli mé nejoblíbenější slova … moje minulost, současnost i budoucnost.
Šeptal jsem a s bolestivým výrazem jsem koukal do stropu. Je tak sám, chudák strop. Proč tu vlastně je? Proč si prostě neodejde za svými přáteli? Možná je jak já, možná i on nemá žádné kamarády.Ale pořád tu jestvují čtyři slova. Slova, která patří jenom mě. Jsou má a nikomu jinému je nedovolím říkat, nikdo ni je nesebere. Ach ty čtyři slova.
Slova spásy, osvobození, mého velkolepého návratu do reality … NIKDY NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ.
MINULOST
Frank - 16 let
Probůh, zase to udělal, znova. Je noc a já v znechucení, se strachem a hrůzou běžím pryč z domu. Bylo poměrně chladno a já v tem spěchu měl oblečený jenom džíny a triko s krátkým rukávem. Ani nevím, kam to utíkám, nohy se mi sami dávají do pohybu asi mi čtou myšlenky. ? Mou tvář zmáčeli slzy. Slané kapičky se mi ve velkém množstvu kutáleli po mé vystrašené tváři. Nechci plakat. No to se nedá. To znechucení a utrpení je silnější než já. Už devět let. Už devět let mě zneužívá. Ta svině, můj otec! Jednou mu to spočítám. Všechno to utrpení a devět let zkaženého života. Jednou za to musí zaplatit.
Všechno na něm nenávidím. Ale přece NIKDY NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ.
Kouknu konečně, kde to jsem. Hřbitov. Nohy mě z posledních sil dovedli před místo odpočinku mrtvých. No od vyčerpání mě přestali poslouchat, spadnul jsem na zem. Ležel jsem tváří k špinavé zemi a tichým pláčem jsem si vzpomněl na mámu. Ona je taky na tom místě přede mnou. Zvednu hlavu a snažím se postavit, ale nejde to. Jsem příliš vyčerpaný. Růže. Přede mnou byla najednou růže. Rudá jako mé myšlenky na otce.
Proč jsem si ji předtím nevšimnul? Nebo tu nebyla celou tu dobu?
Opět jsem si vzpomněl na maminku. Měla moc ráda růže a hlavně rudé. Alespoň, mi to otec říkával. Natáhl jsem se za tou růži, no nedosáhl jsem. Prosím! Zašeptal jsem mým nohám, aby aspoň vydali nějaký malý náznak pohybu. Centimetr po centimetry jsem se doplazil k růži a vítězoslavně jsem ji sevřel v ruce.
"Tahle je pro tebe, mami." po tiše jsem si to zašeptal a s obrovskou námahou jsem vstal.
Pomalým krokem jsem přišel k hrobu mé matky. Už celou věčnost tu nikdo nebyl. Nasvědčovalo tomu i listí na hrobu mé maminky. Rudou růži ozdobila slza, která se mi pomalu sesouvala od oka, až tiše ukápla z mé brady. Lístky se jenom neznatelně zatřepali a můj smutek přijali za vlastní. Stonku s trním jsem pořád pečlivě svíral v ruce. Nechtěl jsem tu máminu růži opustit, jako ji opustil život. Ona při tom dala život mě a za to ji budu nadosmrti vděčný.
Kleknul jsem si do vlhké, chladné a plevelem obrostlé hlíny před náhrobkem. Hlína mi pomalu prosakovala na kolena a já ti slova na náhrobku čtu dokola pořád a pořád. Nechtěl, nemohl jsem vyrytým slovům uvěřit. Proč nás nemohla opustit? Bylo by to tak snadnější, omnoho raději bych se přenášel přes její odchod než smrt. Při odchodu je naděje, že se jednou vrátí. Při smrti ne. Smrt si vybírá jenom hodné lidi, je to nekompromisní skutečnost v našich životech, přes kterou se musíme naučit přenést. Způsobuje jenom bolest, která nás ničí. Bere nám lidi, které milujeme. Bere lidi, který možná milují i nás. Mně sebrala všechno!
Sice jsem mámu neznal, ale táta mi o ní hodně vyprávěl. Prý mám oči jako ona.
Chtěl bych vidět její oči.
Chtěl bych schovat mé vystrašené tělo do jejího náručí.
Chtěl bych, aby mě utěšovala.
Chtěl bych, aby mě kárala.
Chtěl bych, třeba aby mi jednu vrazila, když přijdu pozdě domů.
Chci ku*va toho snad moc?
Ale ne, ona nemůže. Už 16 let je mrtvá. Obětovala svůj život, aby dala život mě. Jenomže to nevěděla v jakém pekle budu žít. To ještě nevěděla, co mi bude táta dělávat. Tehdy nic nemohla vědět.
Ona byla jediná, kdo pro mě někdy něco udělal. Jak rád bych byl s ní. Jak rád bych ji objímal.
Ale vždyť NIKDY NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ. Něco mě napadlo. Pudu za ní. Ale jak? Prášky, alkohol, žiletka, drogy? Ne na to jsem příliš velký zbabělec. Setřel jsem si slzu z tváře, naposledy pohladil rudou růži, položil ji na mámin hrob a se slovy "Promiň mami, ale musím tu zůstat" odešel.
PŘÍTOMNOST
Ještě pořád jsem ležel na té matraci, jenomže teďko jsem měl ruce už volný. Neměl jsem je připoutané. No, ale mě se nechtělo vstávat, a nač? Když nevím, či je tohle sen nebo realita? Přišel ke mně doktor a koukal mi na zápěstí. Marně mu budu říkat, že já jsem se neřezal, nebo, že já si sám nikdy neubližoval. Možno mi věří, já nevím, ale pořád se mě ptá, či to mám už dlouho. Samozřejmě, že to mám dlouho. Přeci mu nebudu vykládat, že od sedmi let, od sedmi let … " Od sedmi let" zašeptal jsem své myšlenky.
"Franku co od sedmi let, co od sedmi? Frankie, mluv na mě!" rukama mě chytnul za tvář, no mnou jenom přejel strach a znovu ty vzpomínky na otce. Bolestně jsem zavřel oči, nejvíc jak se dalo a trhnul jsem sebou do neznáma. Házel jsem sebou ze strany na stranu a znovu jsem říkal ty slova. NEVER TOO LATE, NEVER TOO LATE, NEVER TOO LATE. Doktor ode mě vstal a šel ke dveřím. Soucitně se na mě koukl a ztratil se za dveřmi.
CO SLYŠELI JEDINĚ NEMOCNIČNÉ STĚNY PO PRVÉ
Doktor: "Amber, pacient se lepší, musíme to udělat teď."
Sestřička Amber: " Já vím, pane doktore, ale nejsem si jista, zdali pak mu to pomůže.
Doktor: "Jo, pomůže, musíme věřit, že se jeho stav zlepší a že když si tím peklem opět projde a na všechno si vzpomene, pak možno i přijde na to, že je nevinen a nebude se dále obviňovat.
Sestřička Amber: "Možná, ale jak mu chcete pomoct?"
MINULOST
Frank - stále 16 let
Jsem pevně rozhodnutý. Mami jdu za tebou. Řvu a přelézám zábradlí vysokého mostu. Jeden krok. Jeden jediný krok a já bych byl volný. Mám zavřené oči, noční vítr mi rozcuchává vlasy a šeptám si:
Tenhle svět nikdy nebude to, v co jsem doufal. A jestli tady nepatřím, kdo to uhádne? Vždycky když řeknu bude to dobrý. Vždycky mi to znovu uděláš. Peklo z mého života, nebo neživota? Nevím. Teď a pořád zkouším zůstat živý, možná to všechno seberu spět, protože ještě NENÍ PŘÍLIŠ POZDĚ. Ale já nechci, nechci tu zůstat.
"Mladíku, ani se nehněte, držte se. Pojďte spět. Nedělejte to!" probůh, kdo mi to překazil? Pootočím hlavu a zahlédnu policejní vůz a asi pět metrů ode mě muže v uniformě.
"Prosím, dovolte mi to!? Žebrám, ať mě nechají, ať mi to nekazí. Chci se zbavit tohohle břemene. Nechci tu už být. Pustím se zábradlí. No on mě v okamžiku chytnul a přehodil nazpátek k bezpečné straně zábradlí. Ležím na zemi, brečím, řvu jako malý dítě. "Nééé, já chci pryč, chci napořád pryč!"
PŘÍTOMNOST
"Nééé!" Řvu na celý můj pokoj pokud nepřišel lékař a neuklidnil mě nějakými sedativy. Už tomu vůbec nerozumím. Co je, k sakru, skutečnost a co sen? Vysvětlí mi to někdo? Ne! Já je nepotřebuji, vystačím si sám. Celé ty roky se o mě nikdo nestaral, tak proč to teďko, kruci, měnit?
Říká se, že bolest můžete cítit jenom v realitě. Blbost! Já to cítím pořád. Sen či skutečnost? To je jedno. Stejně vždycky cítím jenom bolest.
… pokračování příště ♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | E-mail | 15. prosince 2007 v 22:35 | Reagovat

Nezdá se ti, že píšeš nějak rychle? Nestačím sledovat všechny tvoje povídky, což je škoda :D ne, dělam si srandu..

2 Cecily Cecily | E-mail | 15. prosince 2007 v 22:35 | Reagovat

s tim že píšeš rychle! :D

3 Charlotte71 Charlotte71 | Web | 15. prosince 2007 v 23:15 | Reagovat

Táto poviedka je jedna z najlepsich ake som kedy citala.....vazne nekecam....aj ked to nie je ziadny frerard ani nic podobne....je to ine a to je na tom super....a to ako to tam do podrobna vsetko opisujes.....wow....mas fakt talent....len tak dalej....dufam ze tu takych poviedok bude este vela....thumb up!

4 Joža Joža | Web | 16. prosince 2007 v 8:34 | Reagovat

U mě začala soutěž o nej blog tak si zháněj hlásky Joža

5 Nathalie Nathalie | E-mail | Web | 16. prosince 2007 v 15:33 | Reagovat

For Cecily:

No nezdá se mi, že bych psala moc rychle :D a to bude asi tím, že já to mám už všechno vymyšlený a jenom to přepisuji to wordu a když mám čas (co je teda málokedy) skopčím to sem na blog :D Mám už vymyšlených docela dost dalších příběhů :D ale nemám vůbec čas to přepsávat :( nechápu, jak to ostatní stíháte :D ... takže líbilo?

For Charlotte71:

Ježiš, ani nevíš, jak jsem ráda, že se vám to líbí. :D Moc jsem se bála, že mi - buď nikdo nedá komentář, nebo, že mi někdo napíše, že to je otřesný a mám si to strčit někde (nebudu jmenova  ty místa, kam všude by se to dalo strčit) :D

No a plánuji jsem uveřejnit další příběh, který neni FWF , je to můj sen a už to mám dopůlky napsaný.... v tem příběhu jsou hlavní postavy  Gerard, Lyn-Z a já ...  Lyn a Gee nebudou manželé, jsou to sourozenci :D Vím, je to trapný vsouvat se do příběhu, ale přemýšlela jsem nad tím, že namísto mě tam dám Frankieho, ale pak se mi to špatně psalo :( Tak to je nakonec o Gerardovi , Lyn a mě . Víc vám nepřezradím, ale řeknu vám, že se mi to docela pozdává i ked to neni Frerard, frikey ani Waycest :D

... jinak opět jsem na nete načerno, táta mi zatrhnul internet, takže nemám bohužel možnost přepsat pokráčko NEVER TOO LATE ... III :(  A v pondělí taktéž nebudu mít čas, totiž jdu ze ségrou na vánoční nákupy (njn, ještě nemám nic nakoupené :D) . Ale slibuju, že tenhle týden (myslím tím od pondělka a dále :D) sem přibudne aspoň jedna jednorázovka, nebo pokráčko k I'M BAD ... I'M ANIMAL :) ale nevím, či se mi oplatí přepsat na blog pokráčko k I'M BAD ... I'M ANIMAL , protože mi tam skoro nikdo nenapsal komentář :'( (čest výjimkám)  a já vám řeknu, ani si nevíte představit jak to člověka zamrzí, když něco napíše a nikdo mu  na to nic neřekne :( ale nevadí, svět se točí dále a já budu dále psát :D:D:D Tak zatím zbohem  :D

6 dia-iero dia-iero | Web | 17. prosince 2007 v 15:06 | Reagovat

uz aby bilo pokračko... hybaj  sa do teho pustit ......no šup šup ať to odsejpá :D jak by povedal na matikár :D

7 Dark-Eye Dark-Eye | Web | 1. ledna 2008 v 11:45 | Reagovat

je to užasný fakt mě nenapadá jak víc to chválit=)

8 XDXD XDXD | Web | 12. ledna 2008 v 13:32 | Reagovat

Wuaaaaaaa NEVER TOO LATE, NEVER TOO LATE, NEVER TOO LATE xD.. Úžasná story.. taková ale..smutná :´(.. Mě osobně je Franka děsně líto :´(.. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.