Nestydím se! Žil jsem tak, jak mi srdce říkalo!

So Long and Thanks for all the Fish

26. září 2010 v 22:00 | N.

So Long...

Vím, že jsem ukončením blogu udělala správnou věc. A nelituji toho. Protože žiji dále, možná jiným životem - i když vůbec ne až tak odlišným -, ale
pořád jsem tou, co jsem bývala. Možná ještě víc, než jsem si představovala. Nechci a nebudu omlouvat mé skutky, které jsem vykonala, bylo to správné. A správné věci bychom měli dělat častěji…

Jedinou věc jsem vám ještě chtěla sdělit. Nevracím se. Mám novou identitu, jsem šťastná, mám nový život a v tomto životě jsem si nechala jenom jednu osobu z toho předchozího. Ona ví. A jsem si skoro stoprocentně jistá, že ona vždycky bude vědět, co chci říct - nemusím ani psát, ani mluvit... ona to prostě bude vědět. Nic nežádá, nevyžaduje, nehádá se, neobviňuje.

Kdybyste mě i ostatní chtěli najít, našli byste mě. Nehledali jste, a tak se nadobro ztrácím. Některé z vás jsem dokonce potkala jenom tak na ulici. Neřekla jsem ani slovo a šla jsem si dál svou cestou, jako kdyby nic, s malým úsměvem na rtech a jiskrou v oku.
Bylo to zvláštní, protože jsem věděla, že nebudete vědět, kdo jsem. Bylo to jiné, ale líbilo se mi to. Cítila jsem se být… nová. Jako právě přepsaná kniha s novým obalem, pohozená v polici mezi těmi starými - kniha, co znala všechny ty knížky vedle ní a přesto věděla, že ona bude pro ty ostatní nová, nepoznaná a nepovšimnutá.

Neloučím se se smutným výrazem ve tváři, protože člověk by neměl být smutný, když přijde k okamžiku jako je tenhle. Máme být šťastní, protože něco jiného začíná.

Takže, doufám, že se máte a budete mít všichni moc dobře -v životě/škole/rodině/práci, a nic vám nebude chybět…
Přeji vám to. Proč? Protože jste skvělé bytosti a nic jiného bych vám popřát ani nemohla.


Sbohem.

Na závěr jsem se rozhodla citovat Rael, hodně mě její text vystihuje, toť důvod mého výběru. Není to ani od Geotheho, není to Wildea, není to z Bible, je to ze života. Je to ze života jedné mladé dívky, která se rozhodla žít a uskutečňovat. Přeji si, abych se pro to taky mohla rozhodnout. Ale na to přespříliš miluji svou virtuální osobnost.

..
Stravila jsem leta uvedomovanim si, snenim, psanim a premyslenim, bylo nezbytne prozit tuto cast sveho zivota - zivot je totiz zcela jiste rozdelen do urcitych obdobi, v nichz existujeme vzdy specifickym odlisnym zpusobem. Je treba snit a je treba uskutecnovat - pred rokem jsem neuskutecovala, zila jsem ve svem vlastnim vesmiru obklopena tim, co osobni vesmir obsahuje - sny, myslenky, svet za zavrenymi dvermi...vzdy je ale treba vedet, kdy urcita cast naseho zivota konci, ve vnitrim vesmiru
nelze setrvavat navzdy. [...] Naucila jsem se uskutecnovat -  prestala jsem premyslet nad tim, o cem snim a uskutecnuji o cem snim. Maji-li lide na Zemi poslani, pak je jim uskutecnovani. Tisici zpusoby, ziji, prekonavam se a uskutecnuji...